čtvrtek 30. června 2011

Hohe Tauern, Keeskogel, Grossvenediger, červen 2011

24.6.2011
Přesto, že večer předcházela vydařená degustace vín ze Chateau Lednice, vyjíždíme v 8 hodin, na parkovišti v Krimml jsme ve 13:30 a kolem 14. hodiny vyrážíme nahoru podél vodopádů (vstupné 2,5 E na osobu). Zataženo s modrými dírami, vlhko, teplota asi 11 st. s výškou stále ubývá. Na nějakém almu (asi Holzalm, 1560 m) čekáme marně na horský autobus. Nakonec jdeme rezignovaně dál. Jednu zatáčku před Krimmler Tauernhaus nás nabere policista, který vede na Warnsdorferhütte výcvik horských policajtů a doveze nás až na konec údolí, čímž nám ušetří skoro 2 hodiny cesty. Pak stoupáme asi 500 výškových metrů k Warnsdorferhütte v řídké mlze a drobném mrholení. Na dolních svazích kvete záplava azalek. Docházíme po asi 1 a 1/4 hodině kolem 18:45 na chatu. Vítají nás příjemné usměvavé dcerečky, které mluví hezky anglicky. Odlehčujeme batohům konzumací vlastních potravin a zapíjíme to kvasnicovým ležákem. Noc pro členy za 8 E, Káťa jako mladičká dokonce jen za 6 E.

25.6.2011
Procházka po ledovci
Vycházíme kolem 7:30, teplota kolem nuly, v horních partiích čerstvý poprašek a vrstvička sněhu. Stoupáme k ledovci a odbočujeme na Gamsspitzl (2888 m), nejsme si moc jistí cestou, nakonec dolézáme ke kříži. Po krátké zastávce sestupujeme do sedla, které je od vrcholu více západně. Pak se procházíme po ledovci směrem k Maurer Törl. Je mlha, vrcholy i sedlo zahalené v mracích, orientace je obtížná, nejsou stopy. Postupujeme příliš vysoko pod hřebenem, obcházíme trhliny, vidíme spadlou čerstvou sněhovo-kamennou lavinku, nakonec to obracíme. Káťa se alespoň cvičí na mačkách. 

Přechod údolí v r. 1997
 Sestupujeme tedy dolů ledovcem na údolní stopu směrem ke Kürsingerhütte (dále KH), cesta odbočuje doleva na skalní pilíř v místech, než se ledovec začne lámat do údolí. V protisvahu přes mlhu občas zahlédneme Kürsingerhütte, zdá se vysoko na srázné stěně. Pohled do údolí mě překvapí. Pamatuji si, jak jsme v roce 1997 přecházeli s Milenou údolní ledovec, překračovali trhliny, nabírali ledovcovou vodu mezi kameny. Teď končí ledovec nad údolím, které je vyplněno jezerem, ze kterého vytéká přemostěná bystřina. Sestup je dobře zabezpečen lany i kramlemi.


Porovnání 1997/2001

Ke KH stoupá ferrata též zabezpečená velkým počtem kramlí a lanem, které je na některých místech napnuté pro mě příliš nízko. Rychle získáváme ztracenou výšku a výstup k chatě je rychlejší než čekáme po pohledu z protějšího svahu. U chaty je +2 st., vlhkost 87 %, tlakoměr je rozbitý, ale předpověď je dobrá, má být slunečno. Po příchodu na KH se dozvídáme, že volali z Warnsdorferhütte, že tam našli naše klíče od auta, které zřejmě vypadly z kapsy batohu. Telefonicky domluváme, aby nám necahli klíče v Krimml na benzínové stanici. Dáváme pivo a Bergsteigeressen za 7 E - čočku se zeleninou, rajčaty a párkem. Noc 8 E., Spíme na velké ložnici spolu s dalšími 3 Čechy, ale zpočátku se moc nekamarádíme. Těšíme se na zítřejší sluníčko.

 26.6.2011

Sestup z Keeskogel
Ráno se budíme do absolutního mléka, není vidět ani skalku. Ještě před probuzením ostatních přemýšlím o dalším plánu. Spolunocležníky z Čech vede chlapík středního věku z Rumburka (Vybíral, člen ČHS, leze, horská cyklistika). Chtěli jít dnes nahoru, zítra již nemají rezervu. Zůstáváme všichni zalezlí, čekáme, pospáváme, přemýšlíme, mléko trvá. Pokud dnes nepřejdeme na Prager Hütte, tak se již do úterý nedostaneme dolů. Tím pádem musíme změnit plán. Prioritou je výstup na GV, ne přechod. KOlem poledne se objevují sem tam díry v mracích. Volíme náhradní tůru na Keeskogel 3291 m. Dle info na internetu je to na 2,5 hodiny výstup, dle ukazatele 3,5 hodiny. Vypadá to jako vycházka nad chatu, ale přeci jen je to přes tři tisíce. Vycházíme ve 12:30, zpočátku normální stoupání po kamenech. Hned za chatou nás nadchne pohled na několik alpských kozorohů, fotíme. Pak se střídají kameny a sněhová políčka a nastupujeme na hřeben s velkými mnohde deskovitými kameny. Hřebínek stále přiostřuje. Postupně už se chytáme i rukama. Potkáváme dva maldíky z Mnichova. Vzdali to pod vrcholem, protože závěrečná partie je strmý sníh a hodně tam fouká a jeden z nich nemá mačky. U posledních kamenů jdeme do maček. Sníh je opravdu strmý, ale částečně se boří, je to docela bezpečné. Káťa je statečná, následuje nás s důvěrou. Závěrečná pasáž je překvapivě krátká a za chvíli se z mlhy vynořuje kříž. Už ani tolik nefouká, přes mraky je cítit sluneční teplo. 2x na moment zahlédneme modro. Cestou zpět se mraky trhají a hřebínek se odhaluje. Volíme sestup po sněhových políčkách, částečně sjíždíme, sbíháme. V jednu chvíli se zabořím po stehno a nemůžu nohu v mačce vytáhnout. Káťa mně nohu vyhrabává, Ondřej to s potěšením fotí.

27.6.2011
 
Grossvenediger vrchol
V noci nespím asi od tří, k ránu mám pak děsivý surrealistický sen a nemůžu se probrat. Vstáváme v půl šesté, ale trvá nám to dlouho, stále něco zapomínáme. Zjišťuji, že se mi ztratila Ondřejova super-karabina. Vycházíme kolem sedmé hodiny. Je azuro, slunečno, asi 11 st. Zpočátku se mi jde zase nějak těžko, ale rozcházím se. Cesta k ledovci trvá kolem hodiny, nejdříve mírně stoupá, před ledovcem kloužeme dolů po sněhovém políčku a ztrácíme výšku. Ledovcovou říčku přejdeme po vyčnívajících kamenech. Dva Rakušané jsou již navázáni. Kromě nás 5ti nejde nikdo. Navazujeme se, jsem jen v moiře a bavlněném tričku. Do ledovce se pouštíme asi v 8:25. Jasno, modro. Stoupáme po starých stopách co nejvíce vlevo dle rady Čechů, kteří to prozkoumali den předem. Zpočátku drobné praskliny, plochy obnaženého šedomodrého ledu, většinou sníh. Rakušané stoupají strměji vpravo a nakonec se musí vracet do naší stopy. Stoupání není příkré, velké terénní vlny, střídavě povlovné a strmější úseky. Sníh je pevný a boří se minimálně, hlavně ve stopě po sněžnicích to jde dobře. Ondřej vpředu drží velmi rozumné tempo. Asi v polovině obcházíme a přecházíme několik trhlin, jedna je otevřená, zbylé tušíme. Zastavujeme se, slaďour, fotíme převěje na GV. Cesta do sedla na Grossvenedigerscharte je pak strmější, Ondřej už je nedočkavý, až vyhlédneme přes horizont, a šlape, až se začínám zadýchávat. V sedle mezi Malým a Velkým Benátčanem děláme zastávku, je kolem 11:15 , zdravíme Grossglockner, všude hory a hory, včetmě Dolomit, navlékáme další vrstvu, protože dost fouká. Na chvíli zachytíme signál na telefon a posíláme sms. Jinak jsou hory i chaty bez signálu. Rakušané stoupají dost přímo svahem, volíme povlovnější variantu, Ondřej prošlapává, stopa se začíná bořit. Nakonec se napojujeme na stopu Rakušanů a stáčíme se doleva k hřebínku. Hřebínek je pěkný, střechovitý s krásným výhledem, ale není až tak nebezpečný. Nabádáme Káťu, ať dává pozor na každý krok a nezakopne. Docházíme v pohodě, je něco po 12 hodině. Zdravíme se a seznamujeme s Rakušany - Andreas (Andi) Proschek (zkušenější) a Harald Zischka - oba z Vídně. Jsou vzorně navázaní, ověšení prusíky. Fotíme se navzájem i vrcholy kolem. Jíme chleby, je teplo, vítr jen slabý, slunce žhne.

Zdá se, že sestup bude brnkačka že jsme za chvíli dole. Sníh se boří stále víc a pod sedlem nás dobrá nálada trochu opouští, protože se boříme po lýtka a pak po kolena do těžkého sněhu a sestup se zpomaluje. Jdu napřed. V místě trhlin se bořím až po stehno - snad do měkkého sněhu či snad prolamuji sněhový most nad trhlinou?? Vytáhnu nohu a raději se překulím přes záda na břicho. Přitom mi vyklouzne láhev s vodou a beznadějně mizí v údolí. Přes trhliny se raději snažíme jistit. Andi s Haraldem zastavují, zdá se, že čekají až přejdeme trhliny. Dole však přiznávají spíše únavu. Cesta dolů ledovcem je až nečekaně dlouhá. U říčky doplňujeme vodu, dopíjíme se a chvíli odpočíváme. Vybírám si za lože nádherný plochý balvan. Sluníčko a tající sníh rozvodnilo říčku, suchou nohou nelze přejít. Přes cestu k chatě teče několik malých vodopádů. Ani se nám nechce domů. Fotíme kytičky, posedáváme, užíváme přírody. Docházíme snad kolem 18 hodiny, spolu s Rakušany. Celou dobu na pražícím slunci (později se to projeví spáleným dolním rtem, kde se mi udělají puchýře, nemám dýchat s otevřenou pusou :-). Večer dáváme Hefeweizenbier a Bergsteigeressen (je zase čočka s nakrájeným párkem a rajčaty, ale chutná to dobře). Andiho a Haralda nějak nevidíme (až ráno vyměňujeme adresy). Západ slunce nás vytáhne ven na večerní divadlo a zběsilé focení. Nejsme sami. Ondřej si později dává panorama zlatavých vrcholů do záhlaví svého blogu.

28. 7. 2011 Vycházíme asi kolem půl osmé, je slunečno. Ondřej s Káťou makají napřed (že přivezou auto z Krimmlu), já se při sestup plahočím pomalu, koleno bolí, ale sestupuji. Připomínám si a fotím místa, kde měla Milena v roce 1997 nedobrý pocit závrati. Když po asi hodině docházím k lanovce a dělám malou přestávku, objevuje se Andi a za chvíli i Harald. Říkají, že v 9 jede horský autobus až dolů na parkoviště, mají tam auto, slibují, že mě vezmou do Krimmlu pro auto. Platím za autobus 12 E. Ondřeje s Káťou cestou nepotkáváme. Na parkovišti se A + H převlečou, naložíme bágly a kola a O s K potkáváme kus cesty pod parkovištěm (také se kousek svezli, ale mákli si). Dojíždíme k autu, loučení a děkování. Vyzvedáváme klíče od auta na pumpě, doplahočíme se na parkoviště a jedeme směrem Kitzbühl, Salzburg, pak po silnici č 20 směrem na Deggendorf a přes Furt im. Wald a Babylon na Plzeň. O s K stíhají bus v 17 hodin. Cesta do Plzně ale trvala podstatně déle, skoro 7 hodin s jednou malou přestávkou, hlavně začátek se vlekl - do Plzně myslím 440 km.