También la lluvia, Even The Rain 2010, Icíar Bollaín

Filmový štáb vybírá bolivijské indiány pro kompars k filmu o conquistě - dobývání území i duší. Za dva dolary na den je zájemnců stametrová fronta. A rozvíjí se paralela o zotročení a katolizaci na jedné straně a na druhé o globálním boji o zdroje - a v tomto případě už došlo i na podstatu života na vodu "yaku": "dokonce i déšť" nám chtějí brát. Bernal jako režisér - spíše snílek, kterého uchvátila řeč osamoceně vzbouřeného kněze Antonia de Montesinos (i oni - Indiáni - mají duši a bůh by je měl mít stejně rád), vybere jako hlavní indiánskou filmovou posavu Daniela, který se projeví vzpourou ve frontě, ale je zároveň vůdcem nepokojů v boji o vodu. Režisérův partner a přítel producent (Luis Tosar) je realista, tvrdý obchodník, který se nakonec projeví jako správný chlap. Výbornou postavou je indián Daniel. On nemá, kam uhýbat, jeho boj je zásadní, jde o vodu, o život. Film mě ani tolik nedojmul jako držel v napětí. Výborný je vývoj postav (který kdosi na csfd označil jako nefoglarovský - převrácení dobrých ve špatné a naopak). Paralela a forma "film o filmu" pomáhá nejen divákovi, ale i indiánům ve filmu nahlížet v širších souvislostech. Tosar zastínil Bernala, výborný byl Daniel.

Historická souvislost:
"Až donedávna praktikovali bílí vládci Bolívie režim teroru a zabavování majetku obyvatelstva. Iluze míru byla udržována brutálními policejními silami a potlačováním odborových hnutí. Když v roce 2000 prezident a někdejší diktátor Hugo Banzer zprivatizoval systém rozvodu vody v třetím největším bolívijském městě Cochabamba a nechal tak tisíce lidí bez přístupu k čisté pitné vodě, město explodovalo vlnou protestů a odborových aktivit. Zprávy o Cochabambě hovořily o tom, že se zde začalo tvořit širší a více soudržné sociální hnutí domorodého obyvatelstva, jež sdružovalo horníky, pěstitele koky, řemeslníky a sociální aktivisty. Toto sociální hnutí požadovalo vstup do politické arény. V prosinci 2005, se stal prezidentem republiky Evo Morales, jakožto první domorodý prezident v historii země."  http://anarchoblok.blogspot.com/2007/12/pbh-dvou-bolvi.html

Socha Antonia de Montesinos v Santo Domingo

Aki Kaurismäki, Le Havre, 2011

Někdy je čas na pohádky. Dojímavý příběh v nějakém neurčitém retročase. Pohádka o chudých licech, kteří si pomáhají a nakonec se i zázrak stane. Čistič bot, kterému těžce onemocní manželka, se ujme utečeného černouška, za pomoci okolí jej ukrývá a nakonec vypraví na cestu za matkou do Londýna. Nemálo přispěje i komisař, který stíhá jen "opravdové zločiny". Manželka se uzdraví a na dvorku vykvete třešeň. Tempo filmu je vláčné a dialogy toporné, ale stejně jako celý film má vše svou hladivou harmonii...a duše se usmívá.

Zajímavá vložka koncertu Little Boba - pomáhá sehnat peníze na převoz černouška. Autentická figura francouzského rocku  a rhythm and blues.

Útěk ze Sibiře, The Way Back, Peter Weir, 2010

Útěk z ruského gulagu přes Sibiř, poušť Gobi do Tibetu a přes Himaláje do Indie - 4000 mil (sponzoroval či na produkci se podílel National Geographic, ale točilo se především v Bulharsku a Maroku).

Film o vůli a odvaze. Výborný Colin Farrell a Ed Harris (Mister), v hlavní roli Jim Sturgess. Snímek je natočen na motivy knihy "The Long Walk", kterou autor Slawomir Rawicz napsal na základě vlastních vzpomínek na útěk z ruského gulagu z roku 1941. Pokud by to nebylo založeno na skutečné události, tak by to působilo jen jako samoúčelné divadlo. Zajímalo by mě, zda byla v knize mladá Polka (místo sexuálního objektu - přinejmenším pro zločince Farella - funguje jako zpovědník, který však sdělené dál vykecá).

"Realistický strach hrdinů z nedostatku potravin, vody a energie a výborné herectví vynahrazují minimum dějových zvratů a celkovou lineárnost příběhu, kterou narušují akorát občasná úmrtí některých postav, natočená umně a bez přílišného patosu." Jan Varga