Zugspitze, Wetterstein - září 2009

12. 9. 2009
Vyjíždím v 15:10, celkem 400 km (průjezd přes Mnichov), přijíždím kolem 20. hodiny po krátkém hledání na parkoviště do Grainau, odkud je východiště do Hellentalklam - asi 70 min. Spím v autě na parkovišti. Předpověď pro následující zejména 2 dny špatná - déšť, dále nejistá. V noci mě déšť 2x budí.

13. 9. 2009
Předpověď se naplňuje. Vstávám v pět, před šestou vycházím - neprší, ale světlo čelovky se zejména v lesní tmě odráží od husté mlhy, je absolutní vlhkost, celkem teplo, svlékám softshell a jdu jen v moiře. Kmeny velikánů se noří z mlhy jak přízraky. Hellentalklam je v časnou ranní hodinu bez pokladníka, využiji záchod k základní hygieně, rozednívá se, pohled v šeru a mlze úchvatný, vody hodně v korytě i ze skal. Oblékám po chvilce goretex. Některé chodby jsou osvícené žlutým světlem, které mlha rozpltyluje. Při východu ze soutěsky již prší a déšť houstne. K soutěsce je to z parkoviště něco přes hodinu (potmě), k chatě Hellentalklam asi dvě a čtvrt. Potkal jsem zatím sólistu a dvojici, jinak mrtvo. Posnídám-posvačím paštiku a vyrážím. Opět prší. Pod "žebříkem" - Leiter - navlékám úvazek a set. Leiter i Brett přes svoji pověst nijak neohromují, možná dojem kazí mlha, která halí vše kolem, včetně pěkné spádně ukloněné hladké stěny. Chvílemi se jistím, je mokro, kluzko. Cesta nad "prknem" se mi zdá docela zajímavá a baví mě lézt. Zábava končí v suti a začíná tupá dřina cik cak štěrkem. Docela dlouhé.

Najednou z mlhy a štěrku leze namodralý led. Ledovec příjemně překvapí. Trhliny se větví v mlze, led je pokrytý drtí, kličkuji a v mlze si nejsem jistý směrem. Neprší. Chvíli se zastavuji, docházejí mě dvě mladé ženy (později se představíme - Monika a Ushi). Jdeme paralelně. Povrch se mění ve sněhový a najednou v holý led. Mlha se na chvíli trhá, takže se můžeme i trochu orientovat. V botách to po ledu jde s obtížemi - jen po zamrzlých kaméncích, kterých ubývá. Nazouvám mačky, dívčiny je nemají. Zkoušejí to, jsou obratné i odvážné, Monika padá, klouže po zadku, brzdí rukama, smích v hlase se zadrhává. Ushi sleduje moji stopu, kopu ji mačkami malé stupy. Přicházejí dva mladíci a půjčují Monice cepín. Nakonec se dostaneme všichni společně ke stěně. Přes odtrh lezu první. Je to na široký nákrok do stěny s malými stupy, shora visí několik ocelových i obyčejných lan. Jistit se zpočátku ani nemá cenu, musím zout rukavice, kloužou mi po laně. Je to docela "tricky", lezení po celkem malých stupech a chytech až překvapí.

Ferrata pak pokračuje prakticky až na vrchol a zdá se mi už nekonečně dlouhá a docela namáhavá, batoh pěkně těžkne, nejen vlhkostí a mokrým oblečením, ale i únavou. Nejprve jdu s odstupem sám vpředu, ale ztratím cestu, vracím se, dívky mě docházejí. Pouštím je před sebe. Dobrá volba. Lezou jak opice a ještě stačí povídat. Držím se za nimi, ale mám toho dost. Při krátké pauze se slézáme i s mladíky. Pod vrcholem mám krizovku, zadýchávám se, nejdu ani souvisle, tak po 50 krocích, byť pomalu, je to strmé, je znát únava a asi i trochu výška. Od chaty jsem zastavil jen na krátkého slaďoura. Dávám ještě jednu tatranku. Trochu mě to nakopne, ale i tak se leze těžko. Falešné vrcholy vystupují z mlhy a je jich nějak moc. Nakonec dolezu před 15 hodinou na hřeben pod vrchol - určitě 8 a půl hodiny stoupání s krátkým zdržením na ledovci. Kříž je s bídou vidět, ani k němu těch asi 10 m nedolézám. Dám si v restauraci čaj a požádám o horkou vodu na druhák, je tam málo lidí, barmanka je přívětivá, ochotná. Za 2,70 E mám dva dobré hrnečky. Sedím tam dlouho, nechce se mi zvedat, studuji mapu na další den. Prolézám vrcholovou stanici, kromě němčiny jsou jediné další nápisy v japonštině.

Chci slézt na Sonn Alpin (mylně se domnívám, že je tam chata). V mlze nemůžu najít cestu, nikde ukazatel. Nevím, kudy vyjít ze stanice a kudy dolů. Nakonec sjíždím za 6 E lanovkou. Také dobrá volba. Obsluha lanovky se diví, že by tam, na Sonn Alpin nějaká chata měla být. Nejblíž je Knorrhütte - přes hodinu cesty, prakticky po sjezdovce, po moreně. Docházím kolem 18. hodiny. Chata výborná, personál umí včetně majitele, staršího pána, dobře anglicky. Nocleh pro členy AV za 10 E, pro nečleny za 20 E, pro členy Bergspeise (nějaké špagety) za 6,90 E a ráno litr horké vody za 2,50 E (pouze pro členy). Dávám polévku se špekovým knedlíkem - 4,50 E a dojídám se ze svého (povoleno), pivo za 3,50 E. Nejsou sprchy, jen 3 umyvadla, výborná sušárna. V prostorné ložnici spíme asi 4, dobrá noc.

14. 9. 2009
Z Knorrhütte vycházím v osm. Je mlha, ale o něco řidší, poprašek sněhu. Pěkná cestička k sedlu Gatterl jde prakticky po vrstevnici a míjí kříž s Kristem nedaleko Diensthütte. Nejprve přecházím falešné sedlo, které se mi v mlze jeví jako to pravé a když pak znovu přejdu pravý Gatterl dle mého zdání zpět přes stejný hřeben, tak jsem zmatený, vracím se a trvá mi chvíli než situaci v mlze pochopím. V sedle je Německo a Rakousko oddělené rezavými vrátky v drátěném plotě, kámen na prověšeném lanku je samočinně zavírá. Absurdní. Snažím se jít směrem na Steinernes Hüttl cestou po postavinách a horských loukách, cestičky jsou rozšlapané dobytkem, blátivé, mlha houstne, sněhu přibývá, kromě kamzíků ani živáčka. Kamzíků jsem postupně vyplašil 20 - jednotlivé kusy, páry i dvě skupinky po pěti šesti.

Nečetné značky kryje sníh, dobytkem vyšlapané falešné cestičky mě svádějí, mlha brání orientaci, bloudím, vracím se. Nakonec se dostávám ke Steinernes Hüttl, cestou fotografuji několik urousaných kvítků. Chata je zavřená, na dveřích vzkaz: jsem u dobytka, nápoje jsou v prameni, kasa vedle schránky s razítkem. Svačím u stolu před chatou, mladý hoch přichází z pastviny a uvaří mi kafe za 2,20 E. Další možností přespání je dost vzdálená Wettersteihütte. Mladík mi rozmlouvá cestu pod hřebenem (sníh a mlha) a radí sestup do údolí a pak znovu nahoru. Špatně pochopím cestu, kterou mi ukázal a vyrážím přes údolí na druhou stranu. Když cesta stále stoupá, dojde mi to a vracím se, ztrácím další 1/2 až 3/4 hodinu. Nakonec sestupuji správnou cestou, trochu déle než čekám a než je psáno až do údolí Leutach k nějakému almu. Jsem jediný host, dávám si párek za 3E, není tu signál na telefon, pusto, nevlídno.


Pokračuji přes blízký Gaistalm směrem na Hämmermoosalm - rychlá chůze po promenádní stezce - a pak začínám stoupat na Wettersteinhütte, mlha halí kopce, ale v údolí je přeci jen vidět kus krajiny, drobně prší, ale zůstávám v softshellu - zkouším to, postupně přeci jen nasákne, ale neproprší. Potkal jsem asi 3 turisty, jinak pusto. Stoupání se táhne (na konci je sestup na Hämmermoosalm značen 2 hodiny). Batoh těžkne nasáklou vodou, začínám být unavený. Konečně chata, na terase na tabulce napsané menu, ale vše zamčené, opuštěné, pusté, na klepání nikdo neodpovídá. Později se dozvídám, že včera zavřeli.

Naštěstí 50 výškových metrů nad chatou je Wang Alm, jdu tam s tím, že budu prosit nebo se prát. Vítá mě majitelka asi v mém věku, je tu sama a já jediný host. Je zatopeno, sprcha (i když spíše jen vlažná), možnost usušit věci, přeprat, v ložnici morna. Dávám si Fritatensuppe - nudle krájené z omelety ve vývaru. Dojídám se ze svého, majitelce to nevadí, nakonec se s jídlem přidává a dělí se se mnou o klobásku, slaninu, sýr. Sedíme v místnosti u kuchyně, kde sedávají jen lidé z okolí a mnohdy pomáhají s kuchyňskými pracemi - loupou brambory a tak. Cimra pro hosty je vedle přes chodbu, kde si suším věci u velkých zděných válcovitých kamen - krbu (jako na Kronplatzu). Popíjím pivo a mluvíme, asi 2 hodiny, selka kouří a hodně kašle, ale je moc milá, snažím se německy, ona rozumí i anglicky. Vypráví o cestě do Norska, o prasátkách (mají 2), o praseti jménem Schnitzel, které nechtěli zabít, o kozách (14), krávy a koně sehnali do údolí, jeden z lidí se přitom zranil. Při dobrém počasí mají hodně hostů. Majitelka po večerech čte, tak navrhuji, že budu psát a ať si čte, už mě hovor zmáhá. Luští sudoku, já píšu zápisky, skoro domácí pohoda.

Pěkné zážitky i přes nepříznivé počasí, venku se prostě dá být, vyšel jsem v osm a došel kolem půl šesté, celou dobu v softshellu, batoh těžkne, sákne, potřeboval bych nepromokavý potah.

15. 9. 2009
V noci mi spadla deka a bylo mi trochu zima, ráno zjišťuji, že mi selka nechala celou noc otevřené okno na druhé straně místnosti. Venku na kopcích je nasněženo, ale jasno!!! Selka mi ráno vaří čaj a podaruje chleba. Platím 12 E za nocleh bez snídaně (se snídaní 18,50 E) 2 piva 5,80 E a polévka 2,40 E, vše za 20,20 E.
Vycházím v 8:10 a jde to krásně. Hory nasvícené, trochu blátivá cesta stoupá pastvinou. Za chvíli jsem u rozcestovníku 1910 m n.m., kde je velký vzpomínkový kámen - Gedenkstein s deskou kamarádů zemřelých v těchto horách od roku 1924 a řada menších štítků. Nedaleko na kopci je chata Erinerungshütte. Šlapu dál do sedla Scharnitzjoch 2048 m n.m. a pak sestupuji údolím Puitall. Kolem panorama špičatých hor, pode mnou louky. Jdu sám a objevuji jedno početné stádo kamzíků za druhým. Tolik kamzíků jsem neviděl za celý život. U nory panáčkuje svišť a zdá se, že na mě píská (dává výstrahu ostatním). Když se přiblížím, jde na čtyři a mizí v noře.

Až u odbočky potkávám první dvě turistky v kraťasech se svalnatýma nohama. Mluví dobře anglicky, jdou na Gehrenspitze 2367. A znovu stoupám a místy až nenáročně lezu strmou cestičkou "Nur für Geübte" na Söllerpass 2211, z jedné strany Öfelekopf 2478, z druhé Leutascher Dreitorspitze 2682. Pak přichází Leutascher Platt - velmi zajímavý a pustý ledovcový kar s krásnými ukázkami vápencových jevů - škrapy, propadliny, zvětrávání do věžiček i plátů. Přecházím velkou hladkou desku s puklinou uprostřed, fotím. Přes Platt to stále klesá a stoupá a Meilerhütte, která je od začátku na dohled se zdá stále daleko a najednou i vysoko. Začíná doléhat žízeň i únava. Nakonec tam dolezu - 2374 m. Je to stará chata DAV krásná smělou stavbou i nádherným umístěním. Nad níse tyčí impozantní Partenkirchner Dreitorspitze - tři vrcholy přes 2600 m, na západní vede ferrata. Dávám si Backenerbsensuppe za 3:20 E - není to hrachovka, ale jakási rozpuštěná kostka (vývar) a těstovinové hrášky. K tomu Weitzenbier za 3:60. Scházím na Schachenhaus 1866 m. Kochám se panoramatem včetně Alpspitze a Zugspitze a pohledem do údolí Reintal, v jehož závěru je Knorhütte, ze které jsem před dvěma dny vyšel. Nedaleko chaty Schachenhaus je zrenovovaný Königshaus Ludvíka bavorského - vstup 4 E, ale je již zavřeno. V Matrazenlageru vedle mě ubytovávají tlustého kulhavého chlapa - tak se na noc moc netěším. Dávám gulášovku - hustou a sytivou za 4,50. Uvažuji i o špeclích se sýrem. Veselá holčina vedle je rozvrtává a pak půlku nechává a vrací. Chce se mi zažertovat, že si dám poloviční porci, ale pak to vymlčím. Byl to krásný den, slunce, krásné horské prostředí, kamzíci, spousty fotek. Únava doléhá. Nakonec slyším na druhém konci angličtinu a přesedám si. Je to Australan, jezdí často do Evropy, na hory. Kecáme. Vypráví mi příběh o tragédii na Mont Blancu, kde zahynula jeho známá z Nového Zélandu při špatném počasí. Seděl dole a čekal několik dní, až se počasí zlepší a záchranáři budou moci vyrazit.

16. 9. 2009
Už jen sestup, dolů mi to jde mizerně a zdá se mi to nekonečné. Navíc si v soutěsce Partnachklam rozbíjím čelo. Ani to necítím, ale nějaká Němka se mě zhrozí. "Sie sind schwer verletzt". Teprve zjišťuji že mi z čela s vodou stéká krev a jsem celý zamazaný. Když to zastavím, ranka je nevelká. V GaPa pozoruji krátce skokany na můstku na umělém povrchu, pak se svezu kousek busem, ale cesta je i tak ještě dlouhá a nakonec nemůžu najít auto, je dál, než jsem čekal. Cesta domů už v pohodě.

S elegancí ježka, Muriel Barberyová, Paris 2006

"A protože domovnicí jsem, stala jsem se jedním z mnoha ozubených koleček, která roztáčejí velkou iluzi světa, podle níž má život smysl, který se zdá být snadno rozluštitelný."

"Vypadá to, že nikoho zatím nenapadlo, že když je bytí absurdní, tak ani skvělý úspěch nemá větší cenu než neúspěch. Je to jenom pohodlnější. A navíc - myslím si, že pro bystrého člověka je úspěch pokaždé hořký, zatímco ti průměrní mohou vždycky ještě v něco doufat."

Kniha ovlivněná francouzkou i japonskou kulturou, západní filosofií i východním vnímáním (Francouzka učitelka filosofie narozená v Maroku, pobývající v Kjótu). Filosofické pasáže někdy nesrozumitelné. V mém případě si kniha žádá druhé čtení. O čem? O tom, že návod na život není jednoduchý, jeho obohacením je krása a Umění, které není jen o uměleckých dílech (odkazy na filosofii, film, obrazy, knihy, hudbu klasickou i moderní), ale o Umění jako kráse kolem nás. Ne každý ji umí vnímat a ne všechno se hned jeví takové, jaké doopravdy je. Kdo má dar odhalovat skrytou krásu, vnímat, cítit, pronikat pod povrch věcí a přemýšlet a radovat se z "Umění" obohacuje svůj život - kontrast s bohatými vysoce postavenými maloměšťáky, kteří žijí ustrnule v domě, který spravuje Domovnice - Filosof.
Symbolika kamélie v mechu starého chrámu z filmu Sestry Munakatovy režiséra Yosujiro Ozua.
Čtyřlístek Domovnice, přistěhovalý bohatý a jemný Ozu, který provětrá zatuchlost luxusního domu, 12ti letá dívka píšící postřehy a hluboké myšlénky do dvou deníků, prostá Manuela, která je schopná vnímat krásu i bez vzdělání a filosofického zaměření a obohacuje svět svými cukrářskými výrobky.
Kniha má nečekaný a krutý závěr, jakoby autorka utekla od dalšího rozvoje vztahu Domovnice - Ozu.

Pozn.:
Náklad knihy k překvapení samotného nakladatele dosáhl statisíců, ačkoli původně se počítalo, že bude stačit pět tisíc výtisků, v jednu chvíli prý musel Gallimard řešit krizovou situaci neschopnosti uspokojit poptávku tak, že obětoval papír objednaný pro tisk Harryho Pottera.

Autorka nemá článek na anglické wikipedii, na české, francouzské, německé...ano.

Zajímavé stránky Stephane Barbery http://muriel.barbery.net/
Wikipedia: http://en.wikipedia.org/wiki/L%27%C3%89l%C3%A9gance_du_h%C3%A9risson
Další recenze: iLiteratura

Sokolovské jeskyně

Sobotní deštivé odpoledne jsme využili k návštěvě jeskyní pod vedením Petra Krásy. Byť ne na kolech, byla to výprava domluvená na schůzce cykloparty a bylo nás asi 13. Jeskyně jsou po obou březích řeky Ohře mezi dvěma mosty - mostem 30. výročí osvobození a houpacím mostem ve Starém Sedle. Jsou situovány v horních terasách říčního údolí v tzv. starosedelském souvrství třetihorních převážně pískovcových sedimentů (eocén - oligocén, křemité pískovce a drobnozrnné slepence, až 40 m mocné). Vyskytují se zde pseudokrasové jeskyně, převisy, závrty. Jejich výzdobou jsou prokřemenělé zbytky kmenů stromů, které se vyskytují hojně někdy až v několikametrových ukázkách, místy jejich erodované vnitřky tvoří dutiny. Lze nalézt i zkamenělé listy eocénní flóry (příbuzní bobkového listu ?). Nejhlubší jeskyní je Cikánka na pravém břehu Ohře, asi 40 m dlouhá, uprostřed propadlá, se třemi možnými vstupy. V jedné z jeskyň jsou pozoruhodné artefakty- vytesaná kamenná kola, resp. lože po nich, jedno rozlomené kolo zůstalo nedopracováno na místě. Na některých stěnách jsou výkvěty jakýchsi bílých či nažloutlých solí drobně krystalizující. Jeskyně jsou zimovištěm netopýrů (ty jsme neviděli), jednu z jeskyň zjevně nedávno obýval člověk, v jiné to intenzivně páchlo po liškách, nafotili jsme několik zajímavých pavouků a jejich kokonů. Jeskyně jsou větší a zajímavější než jsem čekal. Cestou v lesích jsme obdivovali rašící konvalinky a pstročky. Odměnou za výlet v dešti bylo setkání s mlokem skvrnitým. Zajímavé je vyústění odvodňovací štoly ve Starém Sedle s historií těžby pyritových lupků a výrobou kyseliny sírové, skalice a kamence (při výrobě se používala též sbíraná lidská moč).

Foto:
http://picasaweb.google.com/vaneklu/2009_04_18_jeskyne_Sokolov#

Korespondence cykloparty:
http://docs.google.com/Doc?id=dg5f5236_2g7vjshgn&hl=en

Konec světa & Hard-boiled Wonderland, Haruki Murakami, 1985

Nejsem schopen knihu zpracovat. Tak jen útržky. Je velmi složitá - dva paralelní děje, které jsou vyprávěny v sudých a lichých kapitolách. Ústřední postavou prvního je kalkulátor, člověk, který chrání data pro Systém. Jeho mozek je upraven tak, že jeho podvědomí data kóduje. Další postavou je vědec, který je schopen číst a upravovat podvědomí a který redukuje zvuky (takže jeho vnučka je němá a nevydává žádný zvuk). Vnučka je obtloustlá, ale přesto přitažlivá dívka v růžovém, kterou dědeček naučil vše potřebné pro život a která vypravěče provází. Ďědeček vědec žije v podzemí Tokia, které se podá černému snu s divnými a nebezpečnými bytostmi. Reálný svět napovrchu je stejně bizarní - obraz složité a nefunkční přetechnizované společnosti.

Pozoruhodné je jak autor popisuje zvuky, vůně, barvy. Hodně odkazů je na hudbu. Zaujme zcela mechanický přístup k sexu - vnučka jej velmi otevřeně nabízí.

Druhý děj se odehrává v uzavřeném městě, jehož mapa je na deskách knihy. Ústřední vypravěč přichází do města, kde je zbaven stínu - jeho personifikovaná mysl, vzpomínky, jeho vnitřní já. Stín postupně umírá střežen vrátným u brány města. Vypravěči jsou proříznuty oči, aby mohl plnit úlohu čtenáře snů. Sny vynášejí z města vždy navečer jednorožci. Sny se po jejich smrti uchovávají v jejich lebkách a když je čtenář snů přečte, tak se nadobro ztratí. Čtenáři snů pomáhá knihovnice a plukovník. Obyvatelé města neznají písně a hudbu. Část obyvatel, kteří si uchovali zbytky snů, žijí jako vyhnanci v lese.

Kniha pracuje hodně s pojmy duše, podvědomí, vnitřní ego či druhé já, vzpomínky, sny. Lze tušit vliv Franze Kafky. Japonština má zřejmě pro duši více pojmů s různými významy.

Obsah a postavy jsou dobře zpracovány na wikipedii.

Alespoň jsem si vypsal několik citátů + jedna poznámka:

Mít duši není to samé co pouhá laskavost. Laskavost je docela nezávislá funkce....je to povrchní funkce. Je to zvyk, s duší nemá nic společného. Duše, to je něco mnohem hlubšího, mnohem silnějšího. Mnohem rozporuplnějšího.

Svět, kde není nikdo, koho by měl člověk rád, je jako vítr, co fouká za oknem. Nemůžete si na něj sáhnout, nemůžete ho ucítit. ...Nikdo vás neobejme, co má síly.

Férovost je jeden z konceptů, co se uplatní jen v extrémně omezeném světě. Je to ale za to koncept, který se týká úplně všech fází takového světa. I když o ten koncept nikdo nestojí, nemám, co jiného bych kromě něj mohl ostatním dát. V tom smyslu se poctivost k druhým podobá lásce. Nabízené se nikdy plně neshoduje s vyžadovaným.

Encyklopedická hůlka - volně. Text přeneseme do cifer, každé písmeno, mezera, čárka... jako dvojciferný kód, dopředu dáme nulu a desetinou čárku. Dostaneme obludně dlouhé destinné číslo, kterému na párátku odpovídá určitá pozice, tak zapíšeme encyklopedii na párátko jediným přesným zářezem.

Tajemství slov, Isabel Coixetová, Španělsko 2005

Ze skriptu:

"Doslovný překlad původního titulu je Skrytý život slov. Podle Coixetové někdy slova na cestě z mysli na jazyk zmizí. Její film je o ztracených slovech, jež tak dlouho putují tichem, že když se jednoho dne vyřítí na povrch, jsou k nezastavení. Autorka poukazuje i na to, že zatímco pro Hannu je ticho jedinou zbraní, jíž se dokáže bránit světu, Josef naopak vzdoruje osudu pouze slovy, protože jinak by se zbláznil."

Bývalá ošetřovatelka (imigrantka z Jugoslávie) Hanna - Sarah Polleyová, která pracuje jako dělnice v továrně, uteče z nucené dovolené do drsného prostředí ropné plošiny, aby se starala o popáleného muže (Josefa) - Tim Robbins, který dočasně ztratil i zrak při požáru, při kterém uhořel jeho kamarád (ten se vrhl do plamenů snad také proto, že mu jeho žena byla s Josefem nevěrná). Slepý a nemohoucí Josef se snaží komunikovat, mluvit, aby měl kontakt se světem a aby přehlušil výčitky, Hanna je uzavřená, mlčenlivá, zpočátku striktně profesní. Postupně se otevře a zjeví své strašné tajemství, jak byla krutě mučena za války v Jugoslávii. Film o vině, o vyrovnávání se s osudem, o komunikaci a významu slov. Velmi silné "tiché a komorní" drama. Síla vyprávění o mučení možná narušila komornost příběhu a dala filmu jiný rozměr - nejen vyvíjející se vztah dvou osudem postižených lidí, ale výpověď o hrůzách válečného šílenství.

Srovnáváno s Lars von Trierovým Prolomit vlny. Vyrobeno za podpory a pomoci bratří Almodovarů.

Snímek je věnován Inge Genefkeové, spoluzakladatelce Mezinárodní rehabilitační rady pro oběti mučení (IRCT), po níž autorka pojmenovala vrtnou plošinu".

Paranoid Park, Gus Van Sant

Paranoid Park, USA, 2007. Režie Gus Van Sant, scénář Gus Van Sant podle knihy Blakea Nelsona.

O čem?
Skejťák Alex nešťastně zapříčíní hrůznou smrt nádražního ochranky. Výčitky svědomí, strach z odhalení, rodiče se rozvádějí, nedokáže milovat dívku, se kterou má první styk, skejťácká komunita, vyšetřování hrozivě přátelským čínským detektivem. Potlačované svědomí se nakonec snaží urovnat napsáním příběhu, který pak spálí. Příběh celkem banální.

Dojmy
Alex - dospívající s ještě dětskou tváří, většinou až obdivně klidnou, přes zápletku a situaci s ním divák sympatizuje.

Stavba příběhu postupně odhaluje, co se stalo - příběh se opakuje a je doplňován.Vyprávění jednoduchého příběhu je až na pár vyjímek klidné, poetické, ale má napětí. Film mi dozněl až další den.
Nádherná je scéna ve sprše, kde ze sebe Alex smývá špínu, krev i vinu. Dlouhý záběr na pramínky vody, které stékají z vlasů a do toho hudba, která přechází ve zpěv ptáků a následně až skřípavé kakofonické zvuky.
Hudba je vůbec velmi různorodá, kromě hip hopu i vážná či folková, nehodí se ke skejťáckému prostředí, obohacená zvuky.
Kamera zajímavá, ale chvílemi i manýristická - chůze travou k pobřeží.
Film končí nečekaně - po spálení deníku.

Gus Van Sant - Dobrý Will Hunting, Psycho (remake)

Peter Greenaway, Nightwatching, 2007

O čem?
"U zrodu mého filmu o Rembrandtovi stály čtyři myšlenky či otázky, které bych mohl zjednodušeně zahrnout pod pojmy peníze, sex, konspirace a podstata malířství," jmenuje Greenaway s dovětkem, že ta poslední, filozofická kategorie, je zároveň nejdůležitější, i když publikum to tak prý vidět nemusí.

Zkoumá, jak mohl bohatý úspěšný malíř upadnout do chudoby, a odpovídá, že možným spiknutím - pomstou, k níž se spojili portrétovaní lidé (malíř zašifroval výpověď o zločinu do svého obrazu).

Dále sleduje úlohu tří klíčových žen v malířově životě, ale nevyhýbá se ani líčení zvrhlých sexuálních hrátek s dětmi v místním sirotčinci. Do třetice Greenaway hledá "záhady a hádanky", symboly a odkazy ukryté v obraze. A konečně čtvrté téma zformuloval do otázky: "Kdy malíř přestává být malířem?" Mirka Spáčilová

Jaký?
Jako filmované divadlo, živé barokní obrazy, aranžované scény, zátiší, světlo, estetická podívaná i hrůzné scény, nahota i kostýmy, až vulgární sex se střídá s jemným sváděním (mé tupozraké oko čekalo tolik let, aby prohlédlo a vidělo tvou krásu - při svedení poslední ze tří žen). Chvílemi strhující, chvílemi nudný až rozvláčný, ale nakonec 125 min. uplyne dříve než se čekalo. K dokreslení obrazů hudba, precizní dialogy, výborná angličtina. Vše potěší duši, ale zanechá i pocit "pochopil jsem asi jen zlomek".

Po celou dobu filmu jsem měl strach o umělcovy oči. Autor vyvolává obavu z násilné ztráty zraku malíře.
Už začátek zaujme. Sen o oslepení a následně dialog: Jak popsat slepci barvy?, červená je hustá, žlutá řídká, tekutá jako moč. Koresponduje i s motivem znetvoření krásné tváře dívky ze sirotčince úmyslným opařením horkou vodou.

Hlavní představitel Martin Freeman byl výborný.