http://www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/18968-kocovina-z-kesanske-civilizace
Biografie OAF
Úryvky:
Dokud prý člověk měl v Bohu záruku posledního smyslu, měl pevnou půdu
pod nohama. Rozklad prý nastal ztrátou víry v Boha, a tím i ztrátou
zakotvení lidského života v jistotě posledního smyslu. Ztráta garance
posledního smyslu prý vyústila v sekularizovaném světě v mravní
indiferenci, lhostejnost a egoismus bez zábran.
V Bibli, ať již ve Starém či v Novém zákoně, Bůh zcela evidentně jedná.
Hovoří s člověkem, zasahuje masivně do dějin svého lidu a posléze
i celého světa, trestá ranami bezbožníky, vysvobozuje ty, kteří v něho
věří, uzdravuje nemocné, křísí mrtvé. Člověk mimobiblického světa však
má celodějinnou zkušenost, že žádný Bůh takto nepromlouvá, nejedená,
nezasahuje.
Zkušenost dějin bez nadpřirozených zásahů, to je myslím nejhlubší důvod ztráty víry.
Přes všechna pozitiva křesťanské tradice v dějinách Evropy, přes všechny
křesťanské pozitivní vklady do ustavení evropské civilizace, cítí se
nutně současný člověk otřesen a podveden, že celá křesťanská civilizace
stála na mýtu o neskutečném.
Ateismus je určitý druh přesvědčení, důvodného přesvědčení, založeného
na zjištění, že představa božstva, Boha prodělala v dějinách veliký
vývoj, prošla mnoha proměnami. Byl to člověk, který do této rétorické
figury – božstvo, bohové, Bůh – nažíval v různých dobách a v různých
kulturních a společenských kontextech různé obsahy. Od božstva
přírodních cyklů a plodnosti, přes Boha kmenového válečníka, až po
představu univerzálního Boha pravdy a milosrdenství. Jestliže tedy
člověk proměňoval náplň představy Boha, je nasnadě, že ji i vytvořil…
Když moderní a postmoderní člověk zjistil, že není žádná poslední
garance smyslu, že otázka po posledním smyslu je bezpředmětná, nedokázal
se ve své masové většině chopit možnosti, kterou nabízí humanistická
ateistická filozofie, že totiž smysl není nikde daleko a vysoko, ale že
my svým jednáním, svým rozhodnutím, svými postoji dáváme význam určité
chvíli, že jsme to my, kteří vykupujeme každý přítomný okamžik do
smyslu, naplňujeme jej, nebo také nenaplňujeme, určitým smyslem. Tedy,
že jsme to my lidé, kteří vytváříme to, co v určité tradici jmenujeme
smyslem.
K významu křesťanství a k možnostem jeho další existence
Antický humanismus dospěl ke ctnosti uměřené slušnosti, nikoli ale
k programové lásce k bližnímu jako k životnímu poslání. Láska k bližnímu
jako životní program, to je křesťanská podoba humanity.
Důsledná demytologizace představy Boha, tedy ateistická varianta
křesťanství. Přiznání, že Bůh je jeden z nejimpozantnějších lidských
výtvorů, do něhož člověk nažívá nejhlubší dimenze lidství a velikou
naději lepšího světa. Takový Bůh není mrtev.
.jpg)
2017-10-02
před 7 lety
