Hranice ovládání, Jim Jarmusch, 2009

Před promítáním jsem si přečetl komentáře na csfd:
- Jarmusch předčítá undergroundovou bajku a ještě přitom stíhá onanovat sám nad sebou, oboje mu trvá strašně dlouho a to první je fakt zatracená nuda
- Hranice ovládání jsou bez humoru a na rozdíl od většiny filmů vůbec bez narativní masturbace, jsou naopak dokonalým minimalismem na hranici vyprázdněné narace

Šel jsem do kina s tím, že budu bedlivě sldovat všechny náznaky, symboly, jinotaje, hádanky, možné paralely. Kupodivu jsem neusnul a nakonec jsem odcházel s dobrým pocitem. Nejlépe to asi vystihl Filip Šula: Film nenapíná tím, jak dopadne, ale tím, o čem vlastně je.

Zřejmě nájemný vrah profesionál v podání impozantního atletického černocha Isaacha de Bankolé, prochází ulicemi Madridu, Sevilly a postupně až chudého španělského venkova, dokud v pevnosti uprostřed pouštní krajiny nenajde svoji oběť. Jeho cestu řídí předávané příkazy v krabičkách zápalek, které mu donášejí stylizované kostýmované postavy a vedou s ním vlastně jeden a týž hovor (spíše je to jejich monolog) v různých variacích. Hovor se týká hudby, hudebních nástrojů, filmu, vědy, ale i meskalu a fantazie. V Madridu muž navštíví 3x galérii, kde si prohlédne vždy jen jeden obraz, který obsahem souvisí s dějem. Střídá místa, na každé místo vždy jiný oblek, postupuje od luxusu k chudobě až končí v poušti.

Než zabije svoji hledanou oběť v podánií Billa Murraye, tak si vyslechne - vy všichni jste příliš ovlivněni vědou, uměním, drogami..

Působilo to na mě, že autor mluví k divákovi a snad si dělá legraci z něho, z umění, vědy .. i sám ze sebe.

Kamera je naprosto dokonalá - v podání téměř nehybného obličeje nájemního zabijáka přes snímání např architektury úvodního hotelu po cestu krajinou za oknem vlaku.

"Co ve snímku ale funguje dokonale, je kamera a hudba. Hranice ovládání nasnímal kameraman Christopher Doyle, proslulý spoluprací s hongkongským režisérem Wongem Kar Waiem. Kamera vytěžuje maximum jak ze španělské krajiny, tak zejména z tváře Isaacha de Bankolé, který ztvárňuje hlavní postavu jako impozantní důstojný totem. " Antonín Tesař

Na doprovodnou hudbu japonské "drone rockové" skupiny Boris si dám větší pozor až příště.

Závěr: při Tarkovském se mi chce spát vždy a nezadržitelně, tohle bych ještě jednou zvládl


Pro mužského diváka může být oživením i nahá dívka v podání Paz de la Huerta.

Zugspitze, Wetterstein - září 2009

12. 9. 2009
Vyjíždím v 15:10, celkem 400 km (průjezd přes Mnichov), přijíždím kolem 20. hodiny po krátkém hledání na parkoviště do Grainau, odkud je východiště do Hellentalklam - asi 70 min. Spím v autě na parkovišti. Předpověď pro následující zejména 2 dny špatná - déšť, dále nejistá. V noci mě déšť 2x budí.

13. 9. 2009
Předpověď se naplňuje. Vstávám v pět, před šestou vycházím - neprší, ale světlo čelovky se zejména v lesní tmě odráží od husté mlhy, je absolutní vlhkost, celkem teplo, svlékám softshell a jdu jen v moiře. Kmeny velikánů se noří z mlhy jak přízraky. Hellentalklam je v časnou ranní hodinu bez pokladníka, využiji záchod k základní hygieně, rozednívá se, pohled v šeru a mlze úchvatný, vody hodně v korytě i ze skal. Oblékám po chvilce goretex. Některé chodby jsou osvícené žlutým světlem, které mlha rozpltyluje. Při východu ze soutěsky již prší a déšť houstne. K soutěsce je to z parkoviště něco přes hodinu (potmě), k chatě Hellentalklam asi dvě a čtvrt. Potkal jsem zatím sólistu a dvojici, jinak mrtvo. Posnídám-posvačím paštiku a vyrážím. Opět prší. Pod "žebříkem" - Leiter - navlékám úvazek a set. Leiter i Brett přes svoji pověst nijak neohromují, možná dojem kazí mlha, která halí vše kolem, včetně pěkné spádně ukloněné hladké stěny. Chvílemi se jistím, je mokro, kluzko. Cesta nad "prknem" se mi zdá docela zajímavá a baví mě lézt. Zábava končí v suti a začíná tupá dřina cik cak štěrkem. Docela dlouhé.

Najednou z mlhy a štěrku leze namodralý led. Ledovec příjemně překvapí. Trhliny se větví v mlze, led je pokrytý drtí, kličkuji a v mlze si nejsem jistý směrem. Neprší. Chvíli se zastavuji, docházejí mě dvě mladé ženy (později se představíme - Monika a Ushi). Jdeme paralelně. Povrch se mění ve sněhový a najednou v holý led. Mlha se na chvíli trhá, takže se můžeme i trochu orientovat. V botách to po ledu jde s obtížemi - jen po zamrzlých kaméncích, kterých ubývá. Nazouvám mačky, dívčiny je nemají. Zkoušejí to, jsou obratné i odvážné, Monika padá, klouže po zadku, brzdí rukama, smích v hlase se zadrhává. Ushi sleduje moji stopu, kopu ji mačkami malé stupy. Přicházejí dva mladíci a půjčují Monice cepín. Nakonec se dostaneme všichni společně ke stěně. Přes odtrh lezu první. Je to na široký nákrok do stěny s malými stupy, shora visí několik ocelových i obyčejných lan. Jistit se zpočátku ani nemá cenu, musím zout rukavice, kloužou mi po laně. Je to docela "tricky", lezení po celkem malých stupech a chytech až překvapí.

Ferrata pak pokračuje prakticky až na vrchol a zdá se mi už nekonečně dlouhá a docela namáhavá, batoh pěkně těžkne, nejen vlhkostí a mokrým oblečením, ale i únavou. Nejprve jdu s odstupem sám vpředu, ale ztratím cestu, vracím se, dívky mě docházejí. Pouštím je před sebe. Dobrá volba. Lezou jak opice a ještě stačí povídat. Držím se za nimi, ale mám toho dost. Při krátké pauze se slézáme i s mladíky. Pod vrcholem mám krizovku, zadýchávám se, nejdu ani souvisle, tak po 50 krocích, byť pomalu, je to strmé, je znát únava a asi i trochu výška. Od chaty jsem zastavil jen na krátkého slaďoura. Dávám ještě jednu tatranku. Trochu mě to nakopne, ale i tak se leze těžko. Falešné vrcholy vystupují z mlhy a je jich nějak moc. Nakonec dolezu před 15 hodinou na hřeben pod vrchol - určitě 8 a půl hodiny stoupání s krátkým zdržením na ledovci. Kříž je s bídou vidět, ani k němu těch asi 10 m nedolézám. Dám si v restauraci čaj a požádám o horkou vodu na druhák, je tam málo lidí, barmanka je přívětivá, ochotná. Za 2,70 E mám dva dobré hrnečky. Sedím tam dlouho, nechce se mi zvedat, studuji mapu na další den. Prolézám vrcholovou stanici, kromě němčiny jsou jediné další nápisy v japonštině.

Chci slézt na Sonn Alpin (mylně se domnívám, že je tam chata). V mlze nemůžu najít cestu, nikde ukazatel. Nevím, kudy vyjít ze stanice a kudy dolů. Nakonec sjíždím za 6 E lanovkou. Také dobrá volba. Obsluha lanovky se diví, že by tam, na Sonn Alpin nějaká chata měla být. Nejblíž je Knorrhütte - přes hodinu cesty, prakticky po sjezdovce, po moreně. Docházím kolem 18. hodiny. Chata výborná, personál umí včetně majitele, staršího pána, dobře anglicky. Nocleh pro členy AV za 10 E, pro nečleny za 20 E, pro členy Bergspeise (nějaké špagety) za 6,90 E a ráno litr horké vody za 2,50 E (pouze pro členy). Dávám polévku se špekovým knedlíkem - 4,50 E a dojídám se ze svého (povoleno), pivo za 3,50 E. Nejsou sprchy, jen 3 umyvadla, výborná sušárna. V prostorné ložnici spíme asi 4, dobrá noc.

14. 9. 2009
Z Knorrhütte vycházím v osm. Je mlha, ale o něco řidší, poprašek sněhu. Pěkná cestička k sedlu Gatterl jde prakticky po vrstevnici a míjí kříž s Kristem nedaleko Diensthütte. Nejprve přecházím falešné sedlo, které se mi v mlze jeví jako to pravé a když pak znovu přejdu pravý Gatterl dle mého zdání zpět přes stejný hřeben, tak jsem zmatený, vracím se a trvá mi chvíli než situaci v mlze pochopím. V sedle je Německo a Rakousko oddělené rezavými vrátky v drátěném plotě, kámen na prověšeném lanku je samočinně zavírá. Absurdní. Snažím se jít směrem na Steinernes Hüttl cestou po postavinách a horských loukách, cestičky jsou rozšlapané dobytkem, blátivé, mlha houstne, sněhu přibývá, kromě kamzíků ani živáčka. Kamzíků jsem postupně vyplašil 20 - jednotlivé kusy, páry i dvě skupinky po pěti šesti.

Nečetné značky kryje sníh, dobytkem vyšlapané falešné cestičky mě svádějí, mlha brání orientaci, bloudím, vracím se. Nakonec se dostávám ke Steinernes Hüttl, cestou fotografuji několik urousaných kvítků. Chata je zavřená, na dveřích vzkaz: jsem u dobytka, nápoje jsou v prameni, kasa vedle schránky s razítkem. Svačím u stolu před chatou, mladý hoch přichází z pastviny a uvaří mi kafe za 2,20 E. Další možností přespání je dost vzdálená Wettersteihütte. Mladík mi rozmlouvá cestu pod hřebenem (sníh a mlha) a radí sestup do údolí a pak znovu nahoru. Špatně pochopím cestu, kterou mi ukázal a vyrážím přes údolí na druhou stranu. Když cesta stále stoupá, dojde mi to a vracím se, ztrácím další 1/2 až 3/4 hodinu. Nakonec sestupuji správnou cestou, trochu déle než čekám a než je psáno až do údolí Leutach k nějakému almu. Jsem jediný host, dávám si párek za 3E, není tu signál na telefon, pusto, nevlídno.


Pokračuji přes blízký Gaistalm směrem na Hämmermoosalm - rychlá chůze po promenádní stezce - a pak začínám stoupat na Wettersteinhütte, mlha halí kopce, ale v údolí je přeci jen vidět kus krajiny, drobně prší, ale zůstávám v softshellu - zkouším to, postupně přeci jen nasákne, ale neproprší. Potkal jsem asi 3 turisty, jinak pusto. Stoupání se táhne (na konci je sestup na Hämmermoosalm značen 2 hodiny). Batoh těžkne nasáklou vodou, začínám být unavený. Konečně chata, na terase na tabulce napsané menu, ale vše zamčené, opuštěné, pusté, na klepání nikdo neodpovídá. Později se dozvídám, že včera zavřeli.

Naštěstí 50 výškových metrů nad chatou je Wang Alm, jdu tam s tím, že budu prosit nebo se prát. Vítá mě majitelka asi v mém věku, je tu sama a já jediný host. Je zatopeno, sprcha (i když spíše jen vlažná), možnost usušit věci, přeprat, v ložnici morna. Dávám si Fritatensuppe - nudle krájené z omelety ve vývaru. Dojídám se ze svého, majitelce to nevadí, nakonec se s jídlem přidává a dělí se se mnou o klobásku, slaninu, sýr. Sedíme v místnosti u kuchyně, kde sedávají jen lidé z okolí a mnohdy pomáhají s kuchyňskými pracemi - loupou brambory a tak. Cimra pro hosty je vedle přes chodbu, kde si suším věci u velkých zděných válcovitých kamen - krbu (jako na Kronplatzu). Popíjím pivo a mluvíme, asi 2 hodiny, selka kouří a hodně kašle, ale je moc milá, snažím se německy, ona rozumí i anglicky. Vypráví o cestě do Norska, o prasátkách (mají 2), o praseti jménem Schnitzel, které nechtěli zabít, o kozách (14), krávy a koně sehnali do údolí, jeden z lidí se přitom zranil. Při dobrém počasí mají hodně hostů. Majitelka po večerech čte, tak navrhuji, že budu psát a ať si čte, už mě hovor zmáhá. Luští sudoku, já píšu zápisky, skoro domácí pohoda.

Pěkné zážitky i přes nepříznivé počasí, venku se prostě dá být, vyšel jsem v osm a došel kolem půl šesté, celou dobu v softshellu, batoh těžkne, sákne, potřeboval bych nepromokavý potah.

15. 9. 2009
V noci mi spadla deka a bylo mi trochu zima, ráno zjišťuji, že mi selka nechala celou noc otevřené okno na druhé straně místnosti. Venku na kopcích je nasněženo, ale jasno!!! Selka mi ráno vaří čaj a podaruje chleba. Platím 12 E za nocleh bez snídaně (se snídaní 18,50 E) 2 piva 5,80 E a polévka 2,40 E, vše za 20,20 E.
Vycházím v 8:10 a jde to krásně. Hory nasvícené, trochu blátivá cesta stoupá pastvinou. Za chvíli jsem u rozcestovníku 1910 m n.m., kde je velký vzpomínkový kámen - Gedenkstein s deskou kamarádů zemřelých v těchto horách od roku 1924 a řada menších štítků. Nedaleko na kopci je chata Erinerungshütte. Šlapu dál do sedla Scharnitzjoch 2048 m n.m. a pak sestupuji údolím Puitall. Kolem panorama špičatých hor, pode mnou louky. Jdu sám a objevuji jedno početné stádo kamzíků za druhým. Tolik kamzíků jsem neviděl za celý život. U nory panáčkuje svišť a zdá se, že na mě píská (dává výstrahu ostatním). Když se přiblížím, jde na čtyři a mizí v noře.

Až u odbočky potkávám první dvě turistky v kraťasech se svalnatýma nohama. Mluví dobře anglicky, jdou na Gehrenspitze 2367. A znovu stoupám a místy až nenáročně lezu strmou cestičkou "Nur für Geübte" na Söllerpass 2211, z jedné strany Öfelekopf 2478, z druhé Leutascher Dreitorspitze 2682. Pak přichází Leutascher Platt - velmi zajímavý a pustý ledovcový kar s krásnými ukázkami vápencových jevů - škrapy, propadliny, zvětrávání do věžiček i plátů. Přecházím velkou hladkou desku s puklinou uprostřed, fotím. Přes Platt to stále klesá a stoupá a Meilerhütte, která je od začátku na dohled se zdá stále daleko a najednou i vysoko. Začíná doléhat žízeň i únava. Nakonec tam dolezu - 2374 m. Je to stará chata DAV krásná smělou stavbou i nádherným umístěním. Nad níse tyčí impozantní Partenkirchner Dreitorspitze - tři vrcholy přes 2600 m, na západní vede ferrata. Dávám si Backenerbsensuppe za 3:20 E - není to hrachovka, ale jakási rozpuštěná kostka (vývar) a těstovinové hrášky. K tomu Weitzenbier za 3:60. Scházím na Schachenhaus 1866 m. Kochám se panoramatem včetně Alpspitze a Zugspitze a pohledem do údolí Reintal, v jehož závěru je Knorhütte, ze které jsem před dvěma dny vyšel. Nedaleko chaty Schachenhaus je zrenovovaný Königshaus Ludvíka bavorského - vstup 4 E, ale je již zavřeno. V Matrazenlageru vedle mě ubytovávají tlustého kulhavého chlapa - tak se na noc moc netěším. Dávám gulášovku - hustou a sytivou za 4,50. Uvažuji i o špeclích se sýrem. Veselá holčina vedle je rozvrtává a pak půlku nechává a vrací. Chce se mi zažertovat, že si dám poloviční porci, ale pak to vymlčím. Byl to krásný den, slunce, krásné horské prostředí, kamzíci, spousty fotek. Únava doléhá. Nakonec slyším na druhém konci angličtinu a přesedám si. Je to Australan, jezdí často do Evropy, na hory. Kecáme. Vypráví mi příběh o tragédii na Mont Blancu, kde zahynula jeho známá z Nového Zélandu při špatném počasí. Seděl dole a čekal několik dní, až se počasí zlepší a záchranáři budou moci vyrazit.

16. 9. 2009
Už jen sestup, dolů mi to jde mizerně a zdá se mi to nekonečné. Navíc si v soutěsce Partnachklam rozbíjím čelo. Ani to necítím, ale nějaká Němka se mě zhrozí. "Sie sind schwer verletzt". Teprve zjišťuji že mi z čela s vodou stéká krev a jsem celý zamazaný. Když to zastavím, ranka je nevelká. V GaPa pozoruji krátce skokany na můstku na umělém povrchu, pak se svezu kousek busem, ale cesta je i tak ještě dlouhá a nakonec nemůžu najít auto, je dál, než jsem čekal. Cesta domů už v pohodě.