Hranice ovládání, Jim Jarmusch, 2009

Před promítáním jsem si přečetl komentáře na csfd:
- Jarmusch předčítá undergroundovou bajku a ještě přitom stíhá onanovat sám nad sebou, oboje mu trvá strašně dlouho a to první je fakt zatracená nuda
- Hranice ovládání jsou bez humoru a na rozdíl od většiny filmů vůbec bez narativní masturbace, jsou naopak dokonalým minimalismem na hranici vyprázdněné narace

Šel jsem do kina s tím, že budu bedlivě sldovat všechny náznaky, symboly, jinotaje, hádanky, možné paralely. Kupodivu jsem neusnul a nakonec jsem odcházel s dobrým pocitem. Nejlépe to asi vystihl Filip Šula: Film nenapíná tím, jak dopadne, ale tím, o čem vlastně je.

Zřejmě nájemný vrah profesionál v podání impozantního atletického černocha Isaacha de Bankolé, prochází ulicemi Madridu, Sevilly a postupně až chudého španělského venkova, dokud v pevnosti uprostřed pouštní krajiny nenajde svoji oběť. Jeho cestu řídí předávané příkazy v krabičkách zápalek, které mu donášejí stylizované kostýmované postavy a vedou s ním vlastně jeden a týž hovor (spíše je to jejich monolog) v různých variacích. Hovor se týká hudby, hudebních nástrojů, filmu, vědy, ale i meskalu a fantazie. V Madridu muž navštíví 3x galérii, kde si prohlédne vždy jen jeden obraz, který obsahem souvisí s dějem. Střídá místa, na každé místo vždy jiný oblek, postupuje od luxusu k chudobě až končí v poušti.

Než zabije svoji hledanou oběť v podánií Billa Murraye, tak si vyslechne - vy všichni jste příliš ovlivněni vědou, uměním, drogami..

Působilo to na mě, že autor mluví k divákovi a snad si dělá legraci z něho, z umění, vědy .. i sám ze sebe.

Kamera je naprosto dokonalá - v podání téměř nehybného obličeje nájemního zabijáka přes snímání např architektury úvodního hotelu po cestu krajinou za oknem vlaku.

"Co ve snímku ale funguje dokonale, je kamera a hudba. Hranice ovládání nasnímal kameraman Christopher Doyle, proslulý spoluprací s hongkongským režisérem Wongem Kar Waiem. Kamera vytěžuje maximum jak ze španělské krajiny, tak zejména z tváře Isaacha de Bankolé, který ztvárňuje hlavní postavu jako impozantní důstojný totem. " Antonín Tesař

Na doprovodnou hudbu japonské "drone rockové" skupiny Boris si dám větší pozor až příště.

Závěr: při Tarkovském se mi chce spát vždy a nezadržitelně, tohle bych ještě jednou zvládl


Pro mužského diváka může být oživením i nahá dívka v podání Paz de la Huerta.