Skleněný pokoj, The Glass Room, Simon Mawer, 2009

Kniha renomovaného anglického spisovatele navržená na prestižní Bookerovu cenu, kniha o českém prostředí a "české" spíše multikulturní Ville Tugendhat alias Landauer. Vychází v roce 2009, kdy na české scéně je cena Knižního klubu udělena knize vietnamské studentky Bílej kůň, žlutej drak (divme se: o problémech rasismu).

Ústředím knihy je Skleněný pokoj, lépe německy Glassraum - skleněný prostor. Uzavřený prostor s dvěma skleněnými částečně zásuvnými stěnami, které jej křehce oddělují od klidu i neklidu venkovního světa, prostor průzračný, naplněný světlem, prostor bílý a slonovinový, naplněný jedinečným nábytkem, velkým kruhovým stolem a půlkruhovou stěnou z makasarského ebenu, pianem Bösendorfer, černým torsem kráčející ženy od Maillola , prostor jemným kontrastem zdůrazněný onyxovou stěnou, v jejíchž tajemných vzorech večerní slunce zapaluje tajemné ohně. "Umělecké dílo, jako je toto vyžaduje, aby i život, který v něm plyne, byl uměleckým dílem.", praví pan architekt. A Viktor Landauer cituje Bretona: "Budu i nadále bydlet ve svém skleněném domě..., kde se mi dříve či později vyjeví, kdo jsem, vyryto diamantem.

Ve skleněném pokoji se pak sbíhají děje, které však nejsou křišťálově čisté

Villa stojí, i ona má svůj vývoj ale relativně pomalý. Je vidět, že autor její historii a proměny bedlivě studoval. Za skleněnými stěnami však proudy dějin rozvíří osudy postav (vzestup Hitlera, Anschluss Rakouska s uprchlíky - včetně Viktorovy tajné lásky Katy Kalmanové, válka, emigrace, pronásledování Židů, bombardování, příchod Rudé armády, socialismus, oteplení šedesátých let a nakonec sametová revoluce - setkávání i rozcházení, lásky a nevěry hlavních postav, ve kterých také planou tajemné ohně jako v onyxové stěně). Hezky vyprávěné, ale nakonec asi očekávané.

Zvláštní je opakovaný motiv lesbických náklonností a lásek, jejichž katalyzátorem je živočišná, bisexuální Hana Hanáková - nejtragičtější postava knihy (rodiče zemřeli v jakýchsi troskách, Hana přežila zraněná, ale nemůže mít děti, nakonec otěhotní s nacistou, který ji pošle do Ravensbrücku, kde porodí, ale dítě ji vezmou, muž projde Terezínem a skončí v Osvětimi), přesto je plná života a milující. V mládí se nechala fotografovat Drtikolem a malovat Tamarou de Lempickou, s níž měla milostný vztah.
Zajímavé je též líčení práce antropologického či biologického výzkumného ústavu, zaměřeného na zjišťování odchylek ras, který ve vile sídlí.

Dojmy:

- dlouho jsem se nemohl zbavit pocitu, že román píše žena,

- úvod návratu slepé Liesel do vily strhne hned na prvních stránkách, pak však děj trochu ochabne, tyhle momenty se střídají i dál,

- spoustu čichových vjemů jako u Murakamiho, podobně i hudba má své místo

Citát: "A závěrka fotografova přístroje opakovaně vydává mechanický zvuk, otevírá se a zavírá a posílá prchavé obrazy přítomnosti do světelné propusti minulosti."

Recenze: Alice Horáčková MF

Byl jsem při tom, Being There, Hal Ashby, 1979

Starší, ale stále výborný film s Peterem Sellersem a Shirley MacLain. Slaboduchý zahradník, který do svého velmi zralého věku nevyšel z domu, se ocitne ve světě magnátů, v blízkosti presidenta, ve světě agentů CIA a FBI a se svou prostotou vypráví o zahradě. Jeho "moudrosti" jsou chápány okolím jako podobenství a nabývají nepředvídatelných významů. Absurditu filmu podtrhne závěrečná scéna, kdy Zahradník odchází přes jezero jako Bůh.

P.S. je naprosto skvělý, přesně drží hranici mezi slušným prosťáčkem a domnělým filosofem.

Film je adaptací knihy Jerzy Kosinskiho.

Při titulcích běží "záběry z natáčení jedné scény filmu". "Peter Sellers byl za svou roli nominován na Oscara. Mnoho lidí tvrdilo, že Sellers prohrál kvůli scéně, která je ukázána při závěrečných titulcích. Sellers sám k ní řekl, že „přerušila kouzlo celého filmu“."

Role Benjamina Randa (nemocného a umírajícího bohatce, podnikatel a poradce presidenta - Melvyn Douglas) byla nabídnuta Laurence Olivierovi, ten to však odmítl s tím, že nechce hrát ve filmu, kde musí Shirley MacLaine onanovat. Masturbační scéna Shirley MacLaine byla natočena naposedmnácté."

Kvílení, Howl, Rob Epstein, Jeffrey Friedman, 2010

Koláž několika filmových obrazů:

-soudní proces z roku 1957 s vydavatelem Lawrencem Ferlinghettim, ve kterém je Kvílní souzeno za obscénitu, vulgaritu, zřejmě i neamerickost a otevřené líčení homosexuality a užívání drog, závěrečná řeč soudce by se měla stát obsahem čítenek

- první veřejné autorské čtení básně v Six Gallery v říjnu roku 1955

- pasáže "animovaného ztvárnění básně od Ginsbergova spolupracovníka Erica Drookera podmalované melancholickou jazzovou hudbou Cartera Burwella", autorské čtení básně je působivější než obrazy

- hrané interview s autorem prokládané životními vzpomínkami na psychopatickou matku, na pobyt na psychiatrii s Carlem Solomonem, úryvky o vztahu s Jackem Kerouacem, Peterem Orlovsky a mileneckém vztahu s Nealem Cassadym

Film je v podstatě hraným dokumentem. Je poutavým poučením o "beat generation" a její době. Rob Epstein a Jeffrey Friedman se dlouhodobě zabývají gay tematikou. Za dokument o jednom z prvních otevřeně homosexuálních politiků Harvey Milkovi dostal Epstein v roce 1984 Oscara. Film Kvílení produkoval Gus van Sant režisér hraného filmu Milk.

Pocity: Ti kteří v soudní síni vystupují proti básni Kvílení se vždy opírají o schémata, škatulkují, porovnávají se zaběhnutým, přijatým. Verdiktem je, že každý má právo na svůj život a svobodné vyjádření svého prožitku. Nejsme schopni žít nekonformně, jsme stále více svazování řádem, pravidly, tak alespoň občas bychom si měli dovolit úlet.

James Franco (Allen Ginsberg) je přesvědčivý, zapálený, ale jakoby stále nesmělý, proslavený ve filmu Spider Man, ztvárnil též v televizním filmu Jamese Deana. Na závěr se objeví skutečný zpívající Allan Ginsberg.

Recenze: Věra Šmejkalová: http://www.rozhlas.cz/kultura/film/_zprava/817994