Skleněný pokoj, The Glass Room, Simon Mawer, 2009

Kniha renomovaného anglického spisovatele navržená na prestižní Bookerovu cenu, kniha o českém prostředí a "české" spíše multikulturní Ville Tugendhat alias Landauer. Vychází v roce 2009, kdy na české scéně je cena Knižního klubu udělena knize vietnamské studentky Bílej kůň, žlutej drak (divme se: o problémech rasismu).

Ústředím knihy je Skleněný pokoj, lépe německy Glassraum - skleněný prostor. Uzavřený prostor s dvěma skleněnými částečně zásuvnými stěnami, které jej křehce oddělují od klidu i neklidu venkovního světa, prostor průzračný, naplněný světlem, prostor bílý a slonovinový, naplněný jedinečným nábytkem, velkým kruhovým stolem a půlkruhovou stěnou z makasarského ebenu, pianem Bösendorfer, černým torsem kráčející ženy od Maillola , prostor jemným kontrastem zdůrazněný onyxovou stěnou, v jejíchž tajemných vzorech večerní slunce zapaluje tajemné ohně. "Umělecké dílo, jako je toto vyžaduje, aby i život, který v něm plyne, byl uměleckým dílem.", praví pan architekt. A Viktor Landauer cituje Bretona: "Budu i nadále bydlet ve svém skleněném domě..., kde se mi dříve či později vyjeví, kdo jsem, vyryto diamantem.

Ve skleněném pokoji se pak sbíhají děje, které však nejsou křišťálově čisté

Villa stojí, i ona má svůj vývoj ale relativně pomalý. Je vidět, že autor její historii a proměny bedlivě studoval. Za skleněnými stěnami však proudy dějin rozvíří osudy postav (vzestup Hitlera, Anschluss Rakouska s uprchlíky - včetně Viktorovy tajné lásky Katy Kalmanové, válka, emigrace, pronásledování Židů, bombardování, příchod Rudé armády, socialismus, oteplení šedesátých let a nakonec sametová revoluce - setkávání i rozcházení, lásky a nevěry hlavních postav, ve kterých také planou tajemné ohně jako v onyxové stěně). Hezky vyprávěné, ale nakonec asi očekávané.

Zvláštní je opakovaný motiv lesbických náklonností a lásek, jejichž katalyzátorem je živočišná, bisexuální Hana Hanáková - nejtragičtější postava knihy (rodiče zemřeli v jakýchsi troskách, Hana přežila zraněná, ale nemůže mít děti, nakonec otěhotní s nacistou, který ji pošle do Ravensbrücku, kde porodí, ale dítě ji vezmou, muž projde Terezínem a skončí v Osvětimi), přesto je plná života a milující. V mládí se nechala fotografovat Drtikolem a malovat Tamarou de Lempickou, s níž měla milostný vztah.
Zajímavé je též líčení práce antropologického či biologického výzkumného ústavu, zaměřeného na zjišťování odchylek ras, který ve vile sídlí.

Dojmy:

- dlouho jsem se nemohl zbavit pocitu, že román píše žena,

- úvod návratu slepé Liesel do vily strhne hned na prvních stránkách, pak však děj trochu ochabne, tyhle momenty se střídají i dál,

- spoustu čichových vjemů jako u Murakamiho, podobně i hudba má své místo

Citát: "A závěrka fotografova přístroje opakovaně vydává mechanický zvuk, otevírá se a zavírá a posílá prchavé obrazy přítomnosti do světelné propusti minulosti."

Recenze: Alice Horáčková MF