Rychlý úvod do děje obstará velmi otevřená profesionální lékařská informace o neoperovatelném nádoru v mozku hlavní postavy filmu Franka. Pak už se rozvíjí hraný dokument o umírání doma v úzké (maželka, dcera Lili 14 a syn Mika 8 let) i širší rodině (rodiče a tchyně umírajícího, sestra). Ani jednou nepřijde úvaha o pobytu v nemocnici, hospicu (o tom se zmíní jen lékařka specialistka na umírání doma), ani zmínka o eutanázii či nepřirozeném konci. Celou dobu jsem myslel na Elisabeth Kübler-Ross a její Dem Todins Gesicht sehen.
Mozkový tumor neznamená jen bolesti a neodvratnou smrt, ale též změnu myšlení, paměti, logiky, chování, epileptické záchvaty. Dojemné jsou scény typu "být ještě užitečný" - cesta pro koblihy, popisování krabiček se šroubky a hřebíky. Zvláštní jsou vstupy jakési halucinace, kde se tumor zosobňuje do muže, který se objevuje jako vidina či jako návštěvník televizní talk-show či rozhlasového vysílání a informuje o tom, jak Frankův tumor postupuje.
Film byl točen metodou řízených, ale improvizovaných dialogů a působí velmi přirozeně. Perfektně je zvládnuto chování dětí - soucit i nafrněnost dcery, pozorování, cit i neúčastná hra u syna. Úžasný je tělesný kontakt celé rodiny s nemocným. Šťasné chvilky nesklouzávají do sentimentu. Jako vykoupení a odměna přichází klidná smrt - "bude spát stále víc, pak prospí celý den a pak se prospí do jiného světa". Utrpení rodiny je ulehčeno jednak sociálním zázemím - lékařka, pečovatelka, vybavení, ale i vědomím, že časový limit jsou měsíce.
Žádné komentáře:
Okomentovat