Pascal Mercier: Noční vlak do Lisabonu, 2004, překlad 2011

Usedlý rozvedený učitel klasických jazyků Gregorius potká na mostě záhadnou neznámou, která na něj promluví řečí, která jej uchvátí - portugues. V antikvariátu nalezne portugalsky psanou knihu, zpřetrhá všechny vazby a v Lisabonu pátrá po osudech zemřelého autora. Setkává se s lidmi z jeho okolí a skládá životní příběh váženého lékaře Amadeu de Prado, který jednou neodmítne ošetřit vězeňského katana, důstojníka tajné policie zvaného Řezník. Nalézá různé zápisky, rozmlouvá s rodinou i lidmi z odboje. Odhaluje komplikovaný vztah k jeho rodičům, zejména k otci i k sestře, které Amadeu tracheotomií zachránil život, objevuje jeho lásky, vztah k Bohu. Kniha je nádherná i jazkyově. Byla opravdovým požitkem, doporučuji a možná i já se k ní vrátím.

Bohužel píši zápisky pozdě, s velkým odstupem. Proto ta stručnost.

Bůh masakru, Carnage, Roman Polanski, 2011

Nemýlil jsem se, když na mě film působil jako zfilmovaná divadelní hra - trefa - autorka Yasmina Reza získala 2x Molierovu cenu. Také mi to připomnělo Bergmana (Scény z manželského života, Šepoty a výkřiky), ale ve svižnějším provedení. Herecké obsazení naprosto skvělé, u mě vyhrává Jodie Foster, která možná divadelně přehrává, ale vydává se úplně. Skvělý je i SSman z Bastardů Christoph Waltz. Divošské bubny v pozadí hned na začátku skvělé (Alexandre Desplat ma velmi dlouhou hudební filmografii).

Film mě výborně naladil, jako komedie je to dost hořké, svádí to ke klišé o nastavování zrcadel,nakonec zrcadla hrají ve filmu svou roli. Výborná vztahová konverzačka trochu jiného druhu než woodyallenovská. Tapescript by byl dobrou učební pomůckou.

Za to, že je to hra a ne film, jsem hvězdičky dal jen 4.

K obsahu jen krátce. Dva manželské páry rozebírají střet dvou jedenáctiletých synů, který skončil vyraženými zuby. Z počátečního smířlivého postoje, který je jen pózou pod vlivem společenského nánosu, se postupně obnažují skutečné charaktery, postoje a vztahy - v závěru ještě katalyzováno vypitou 18ti letou whisky.

Pozvraceného Kokoshku jsem očekával, ale stejně mi to vadilo.

U nás hru nastudoval Ondřej Sokolov v Činoherním klubu, ale hrála se též třeba v Kroměříži.
.

Nedotknutelní, Intouchables, Olivier Nakache, Eric Toledano Francie, 2011

Inspirací pro film byla autobiografie, která byla sepsána na základě osudu někdejšího obchodníka se šampaňským Philippa Pozzo di Borgo (syn pátého vévody Pozzo di Borgo). V 1993 si poranil páteř, v 1996 mu na rakovinu zemřela manželka. O schopnostech jeho 21letého pečovatele Selloua, krátce před přijetím propuštěného z vězení, pochybovali mnozí, ale právě on pomohl Philippu z depresí. Na společné cestě v Maroku dokonce oba našli své budoucí manželky, založili rodiny a zůstali přáteli.(Sufferer - csfd)

Předlohou je kniha  Le Second Souffle, 2001 - The Second Wind - Druhý vítr. V roce 2011 vychází znovu s druhým dílem Le Diable gardien - asi bych přeložil Strážný ďábel.


“He was unbearable, vain, proud, brutal, inconsistent, human. Without him, I would have rotted to death. . . . He was my guardian devil.”
As the descendant of two prominent French families and director of one of the world’s most celebrated champagne houses, Philippe Pozzo di Borgo was not someone in the habit of asking for help. Then, in 1993, right on the heels of his wife being diagnosed with a terminal illness, a paragliding accident left him a quadriplegic.
(Proč "nedotknutelní"?). Passing his days hidden behind the high walls of his Paris townhouse, Philippe found himself the modern equivalent of an “untouchable”—unable to reach out to others, as others were afraid to reach out to him. The only person who seemed unaffected by Philippe’s condition was someone who had been marginalized his entire life—Abdel, the unemployed, uninhibited Algerian immigrant who would become his unlikely caretaker. In between dramas and jokes, he sustained Philippe’s life for the next ten years.

O filmu napsáno mnoho a mnohé je pravda. Je to "feel good drama" a na nic si nehraje. Žádná složitá psychologie, žádné vyumělkované balení, místy to i trochu zavrže či je to na hraně podbízivosti, ale příliš to přes tu hranu nepřeleze, člověk cítí prostě pohodu. Člověk cítí, že ten ochrnutý na vozíku je dobrodruh, pohodář, žertéř, bystrá osobnost s kritickým nadhledem, který se dokáže vysmát snobismu, ve kterém vyrůstal.

Vystihla to opět Mirka Spáčilová, když se ptá proč je film divácky tak oblíbbený a přitom až na vyjímky sbírá tak málo ocenění: " ...je příliš normální: neodbojný, nerafinovaný, nezakuklený. Zjednodušně řečeno je po evropsku chytrý a po americku vstřícný k publiku. " Recenzi jsem na internetu bohužel nenašel (otiskla MF dnes 11. 6. 2012), M. S. dala 80%. 

Výborná je scéna, kdy Driss komentuje různé hudební úryvky a poprvé shlédne operu.Výborný je i konkurz ošetřovatelů (v minulosti žádný z nich dlouho nevydržel) - upřímná sdělení typu "vždycky jsem měl rád postižené lidi".