Birdman, 2014, Alejandro González Iñárritu, ****

Jakub Brych:
"Ve světě zamindrákovaných kritiků, zhýralých superherců a dominance youtubových senzací se jeden muž rozhodl změnit svůj osud. Ze dne na den se z béčkové celebrity uznávaným umělcem stát klidně můžete. A stačí málo. Alejandro González Iñarritu křísí kariéru Riggana Thomsona a jen tak mimochodem i tu Michaela Keatona a vypomáhá si absurdně patetickými monology od Raymonda Carvera, stejně jako vidláckými hláškami typu „Tak mi skoč na xicht!“. Birdman si sviští kdesi nad veškerým hollywoodským i nezávislým hemžením a drze shazuje, na co mu oko padne, jenom aby nakonec cenou útěchy skromně odměnil jeden pošetilý úmysl a ještě pošetilejší touhu. Špetka upřímnosti vyrýžovaná z hromady hnoje a shozená přiznáním, že v životě jde vlastně především o šťastnou ruku, má větší cenu než tisíc vážných zpovědí."

"Thomsonova touha po uznání je čistě pragmaticky zbytečná a bezvýznamná, na druhou stranu je ale sveřepost, s níž ji následuje nakonec obdivuhodná. Což je ale ve výsledku jedno, protože Birdman vrcholí blamáží a dokonale absurdně ilustruje to, že v umění stejně vždycky vládne náhoda a davy i kritici se klidně můžou nažrat na stejně duté senzaci. "



Výborné herecké výkony, divadelní scény na plátně, a to nejen ty z jeviště, úžasná kamera, bubny i ostaní hudba sedí, nevypočitatelnost i napětí v ději.

Rozdíl a rozpor mezi opravdovým uměním a komiksovým škvárem není až tak snadné rozlišit. Z béčkového šmíráka se možná můžeš stát hercem, ale musíš umět i levitovat, létat, ovládat telekinezi, vždyť obojí je nakonec tak snadné. Stejně vše závisí na tom, jak si to kritika přebere a zda tě náhodou někdo hodí v choulostivé situaci na youtube.

Michael Keaton, Edward Norton

Otakar A. Funda - ateistický teolog.

http://www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/18968-kocovina-z-kesanske-civilizace

Biografie OAF

Úryvky:

Dokud prý člověk měl v Bohu záruku posledního smyslu, měl pevnou půdu pod nohama. Rozklad prý nastal ztrátou víry v Boha, a tím i ztrátou zakotvení lidského života v jistotě posledního smyslu. Ztráta garance posledního smyslu prý vyústila v sekularizovaném světě v mravní indiferenci, lhostejnost a egoismus bez zábran.

V Bibli, ať již ve Starém či v Novém zákoně, Bůh zcela evidentně jedná. Hovoří s člověkem, zasahuje masivně do dějin svého lidu a posléze i celého světa, trestá ranami bezbožníky, vysvobozuje ty, kteří v něho věří, uzdravuje nemocné, křísí mrtvé. Člověk mimobiblického světa však má celodějinnou zkušenost, že žádný Bůh takto nepromlouvá, nejedená, nezasahuje.
Zkušenost dějin bez nadpřirozených zásahů, to je myslím nejhlubší důvod ztráty víry.

Přes všechna pozitiva křesťanské tradice v dějinách Evropy, přes všechny křesťanské pozitivní vklady do ustavení evropské civilizace, cítí se nutně současný člověk otřesen a podveden, že celá křesťanská civilizace stála na mýtu o neskutečném.

Ateismus je určitý druh přesvědčení, důvodného přesvědčení, založeného na zjištění, že představa božstva, Boha prodělala v dějinách veliký vývoj, prošla mnoha proměnami. Byl to člověk, který do této rétorické figury – božstvo, bohové, Bůh – nažíval v různých dobách a v různých kulturních a společenských kontextech různé obsahy. Od božstva přírodních cyklů a plodnosti, přes Boha kmenového válečníka, až po představu univerzálního Boha pravdy a milosrdenství. Jestliže tedy člověk proměňoval náplň představy Boha, je nasnadě, že ji i vytvořil…

Když moderní a postmoderní člověk zjistil, že není žádná poslední garance smyslu, že otázka po posledním smyslu je bezpředmětná, nedokázal se ve své masové většině chopit možnosti, kterou nabízí humanistická ateistická filozofie, že totiž smysl není nikde daleko a vysoko, ale že my svým jednáním, svým rozhodnutím, svými postoji dáváme význam určité chvíli, že jsme to my, kteří vykupujeme každý přítomný okamžik do smyslu, naplňujeme jej, nebo také nenaplňujeme, určitým smyslem. Tedy, že jsme to my lidé, kteří vytváříme to, co v určité tradici jmenujeme smyslem.

K významu křesťanství a k možnostem jeho další existence
Antický humanismus dospěl ke ctnosti uměřené slušnosti, nikoli ale k programové lásce k bližnímu jako k životnímu poslání. Láska k bližnímu jako životní program, to je křesťanská podoba humanity.

Důsledná demytologizace představy Boha, tedy ateistická varianta křesťanství. Přiznání, že Bůh je jeden z nejimpozantnějších lidských výtvorů, do něhož člověk nažívá nejhlubší dimenze lidství a velikou naději lepšího světa. Takový Bůh není mrtev.