Skleněný pokoj, The Glass Room, Simon Mawer, 2009

Kniha renomovaného anglického spisovatele navržená na prestižní Bookerovu cenu, kniha o českém prostředí a "české" spíše multikulturní Ville Tugendhat alias Landauer. Vychází v roce 2009, kdy na české scéně je cena Knižního klubu udělena knize vietnamské studentky Bílej kůň, žlutej drak (divme se: o problémech rasismu).

Ústředím knihy je Skleněný pokoj, lépe německy Glassraum - skleněný prostor. Uzavřený prostor s dvěma skleněnými částečně zásuvnými stěnami, které jej křehce oddělují od klidu i neklidu venkovního světa, prostor průzračný, naplněný světlem, prostor bílý a slonovinový, naplněný jedinečným nábytkem, velkým kruhovým stolem a půlkruhovou stěnou z makasarského ebenu, pianem Bösendorfer, černým torsem kráčející ženy od Maillola , prostor jemným kontrastem zdůrazněný onyxovou stěnou, v jejíchž tajemných vzorech večerní slunce zapaluje tajemné ohně. "Umělecké dílo, jako je toto vyžaduje, aby i život, který v něm plyne, byl uměleckým dílem.", praví pan architekt. A Viktor Landauer cituje Bretona: "Budu i nadále bydlet ve svém skleněném domě..., kde se mi dříve či později vyjeví, kdo jsem, vyryto diamantem.

Ve skleněném pokoji se pak sbíhají děje, které však nejsou křišťálově čisté

Villa stojí, i ona má svůj vývoj ale relativně pomalý. Je vidět, že autor její historii a proměny bedlivě studoval. Za skleněnými stěnami však proudy dějin rozvíří osudy postav (vzestup Hitlera, Anschluss Rakouska s uprchlíky - včetně Viktorovy tajné lásky Katy Kalmanové, válka, emigrace, pronásledování Židů, bombardování, příchod Rudé armády, socialismus, oteplení šedesátých let a nakonec sametová revoluce - setkávání i rozcházení, lásky a nevěry hlavních postav, ve kterých také planou tajemné ohně jako v onyxové stěně). Hezky vyprávěné, ale nakonec asi očekávané.

Zvláštní je opakovaný motiv lesbických náklonností a lásek, jejichž katalyzátorem je živočišná, bisexuální Hana Hanáková - nejtragičtější postava knihy (rodiče zemřeli v jakýchsi troskách, Hana přežila zraněná, ale nemůže mít děti, nakonec otěhotní s nacistou, který ji pošle do Ravensbrücku, kde porodí, ale dítě ji vezmou, muž projde Terezínem a skončí v Osvětimi), přesto je plná života a milující. V mládí se nechala fotografovat Drtikolem a malovat Tamarou de Lempickou, s níž měla milostný vztah.
Zajímavé je též líčení práce antropologického či biologického výzkumného ústavu, zaměřeného na zjišťování odchylek ras, který ve vile sídlí.

Dojmy:

- dlouho jsem se nemohl zbavit pocitu, že román píše žena,

- úvod návratu slepé Liesel do vily strhne hned na prvních stránkách, pak však děj trochu ochabne, tyhle momenty se střídají i dál,

- spoustu čichových vjemů jako u Murakamiho, podobně i hudba má své místo

Citát: "A závěrka fotografova přístroje opakovaně vydává mechanický zvuk, otevírá se a zavírá a posílá prchavé obrazy přítomnosti do světelné propusti minulosti."

Recenze: Alice Horáčková MF

Byl jsem při tom, Being There, Hal Ashby, 1979

Starší, ale stále výborný film s Peterem Sellersem a Shirley MacLain. Slaboduchý zahradník, který do svého velmi zralého věku nevyšel z domu, se ocitne ve světě magnátů, v blízkosti presidenta, ve světě agentů CIA a FBI a se svou prostotou vypráví o zahradě. Jeho "moudrosti" jsou chápány okolím jako podobenství a nabývají nepředvídatelných významů. Absurditu filmu podtrhne závěrečná scéna, kdy Zahradník odchází přes jezero jako Bůh.

P.S. je naprosto skvělý, přesně drží hranici mezi slušným prosťáčkem a domnělým filosofem.

Film je adaptací knihy Jerzy Kosinskiho.

Při titulcích běží "záběry z natáčení jedné scény filmu". "Peter Sellers byl za svou roli nominován na Oscara. Mnoho lidí tvrdilo, že Sellers prohrál kvůli scéně, která je ukázána při závěrečných titulcích. Sellers sám k ní řekl, že „přerušila kouzlo celého filmu“."

Role Benjamina Randa (nemocného a umírajícího bohatce, podnikatel a poradce presidenta - Melvyn Douglas) byla nabídnuta Laurence Olivierovi, ten to však odmítl s tím, že nechce hrát ve filmu, kde musí Shirley MacLaine onanovat. Masturbační scéna Shirley MacLaine byla natočena naposedmnácté."

Kvílení, Howl, Rob Epstein, Jeffrey Friedman, 2010

Koláž několika filmových obrazů:

-soudní proces z roku 1957 s vydavatelem Lawrencem Ferlinghettim, ve kterém je Kvílní souzeno za obscénitu, vulgaritu, zřejmě i neamerickost a otevřené líčení homosexuality a užívání drog, závěrečná řeč soudce by se měla stát obsahem čítenek

- první veřejné autorské čtení básně v Six Gallery v říjnu roku 1955

- pasáže "animovaného ztvárnění básně od Ginsbergova spolupracovníka Erica Drookera podmalované melancholickou jazzovou hudbou Cartera Burwella", autorské čtení básně je působivější než obrazy

- hrané interview s autorem prokládané životními vzpomínkami na psychopatickou matku, na pobyt na psychiatrii s Carlem Solomonem, úryvky o vztahu s Jackem Kerouacem, Peterem Orlovsky a mileneckém vztahu s Nealem Cassadym

Film je v podstatě hraným dokumentem. Je poutavým poučením o "beat generation" a její době. Rob Epstein a Jeffrey Friedman se dlouhodobě zabývají gay tematikou. Za dokument o jednom z prvních otevřeně homosexuálních politiků Harvey Milkovi dostal Epstein v roce 1984 Oscara. Film Kvílení produkoval Gus van Sant režisér hraného filmu Milk.

Pocity: Ti kteří v soudní síni vystupují proti básni Kvílení se vždy opírají o schémata, škatulkují, porovnávají se zaběhnutým, přijatým. Verdiktem je, že každý má právo na svůj život a svobodné vyjádření svého prožitku. Nejsme schopni žít nekonformně, jsme stále více svazování řádem, pravidly, tak alespoň občas bychom si měli dovolit úlet.

James Franco (Allen Ginsberg) je přesvědčivý, zapálený, ale jakoby stále nesmělý, proslavený ve filmu Spider Man, ztvárnil též v televizním filmu Jamese Deana. Na závěr se objeví skutečný zpívající Allan Ginsberg.

Recenze: Věra Šmejkalová: http://www.rozhlas.cz/kultura/film/_zprava/817994

Rodová znamení, Lignes de faille, Nancy Hustonová 2006

Retrospektivní vyprávění čtyř šestiletých dětí, Sola, jeho otce Randalla, babičky Sadie a prababičky Klarysy (Erra) v období od roku 2004 do roku 1944, zhruba po 20ti letech. Sol vyrůstá jako americké dítě hyperprotektivní matky. Ovlivněn neomezeným přístupem k internetu je přemoudřelý, sebejistý a považuje se za dokonalého a předurčeného. Matka jej nedokáže ochránit před erotikou internetu a obrázků násilí z Abu Graib a války v Iráku. Jeho jedinou vadou na dokonalosti je znamení na spánku, které mu matka nechává odstranit, rána se však nechce a nechce hojit.

Randall prožívá svých 6 let kolem roku 1982, jeho matka se věnuje více výzkumu holocaustu a přednáškám než rodině, rodinu přestěhuje do Haify, kde se Randall setkává s židovským i arabským světem, prožívá dětskou lásku k arabské dívce v době bombardování palestinských utečeneckých táborů. I on má rodové znamení - svého netopýrka (Atalefa v hebrejštině), který je mu amuletem, ochráncem.

Sadie vyrůstá v Kanadě u prarodičů, protože její matka, zpěvačka s uměleckým jménem Erra, odešla od rodičů a nezodpovědně počala dítě s otcem, který se vytratil. Prožívá své dětské úzkosti a mindráky, skryté rodové znamení na hýždi chápe jako pohanu, poznamenání. Touží po matce, která si ji nakonec bere do svého rozháraného bohémského života, kde je dítě šťastnější než ve spořádané domácnosti prarodičů. Partner matky ji přivádí k židovství. Zasáhne ji však, když je svědkem matčiny nevěry s Jankem, který se náhle objeví.

Klarysa (Erra) vyrůstá v německé rodině spolu se sestrou, její bratr umírá ve válce, otce někdo udá. Do rodiny přichází Janek, který Klaryse prozradí, že je dítětem vsazeným do rodiny z Polska stejně jako on (jedná se o převýchovu ukradených dostatečně árijských dětí v německých rodinách). Učí jí polsky a plánují útěk. Klarysa začne zpívat písně beze slov (nemá kořeny). Na konci války se vysvětlí, že Klarysa není Polka, ale Ukrajinka. Není však Američany vrácena svým rodičům, protože ti jsou ve východním bloku, ale adoptována do Kanady. I ona má znamení na paži, které ji dává sílu přečkat těžké chvíle a přežít. Klíčová je příhoda s darovanou panenkou.

Dětská vyprávění jsou myšlénkově bohatší než by odpovídalo 6ti letům, ale je v nich obsažená dětská touha po lásce, dětské strachy a stesky i citlivé vnímání světa dospělých. Zajímavé je sledovat chování matek k dětem, které je u všech nějak deformované, otcové v téhle knize vyhrávají. Vychází to snad z osobního prožitku autorky?

Prolínají se různá prostředí, různá náboženství, ideologie, dějinné konflikty a momenty násilí (válka, převýchova dětí, holocaust, bombardování palestinských táborů, válka v Iráku, násilí v americké věznici).

Hlavní výpovědí je, že si životem neseme nejen svůj prožitek, ale i rodové znamení několika generací, které můžeme vnímat jako přítěž či hanbu či jako dar a zdroj životní síly.

Jedna z knih, která by se dala číst znovu.

RED, Robert Schwentke, 2010

Retired Extremly Dangerous.

"Film má být akčním comebackem Bruce Willise, jenž - naštěstí - i dnes dokáže vyvážit akční polohu jemnějším herectvím, aniž by působil trapně či prkenně. V tom mu ani tak nepomáhá scénář, který v mnoha ohledech drží pohromadě jen silou vůle, ale zejména chemie a jiskření mezi hlavními protagonisty-parťáky Helen Mirren, Morganem Freemanem a Johnem Malkovichem. Hlavně poslední ze zmiňovaných stvořil jednu z nejroztomilejších akčních figur - ujetého paranoika, křížence nájemného vraha a zestárlého hipíka, jenž žije v krytu pod svým stařičkým autem a podezírá každého kolemjdoucího, že usiluje o jeho život."

"Uhlazený Karl Urban je v roli padoucha Willisovi víc než důstojným spoluhráčem." Jana Julínková

Celkem výstižné. Staří parťáci potěšili, s kina jsme šli všichni s úsměvem. Pohodovka, "laskavý" akční film o špionech, který má jakousi patinu, nadsázkou upomene na bondovky či snad Muže z Honkongu či z Acapulca. Bruce W. je stále ve formě, Morgan F. je už opravdu starý, ale je to on, J. Malkovich je krásně šílený, Helen Miren (královna Alžběta) s těžkým kulometem oblečená v bílých šatičkách, na kterých průstřel zanechá jen decentní puntík, pobaví, k tomu Brian Cox jako její dávná láska a ruský superšpion. Karl Urban, kdyby se trochu uhladil a místy usmál, by mohl hrát nového Bonda. Film postavený na hercích více než na příběhu (ten je klasickou variací na mnohokrát obehrané téma), na nadsázce (i když sestřelení protitankové střely pistolí hraničí se Smrtonosnou zbraní), paradoxech, zábavných nápadech. Možná jsem už staromilský a důchod mi dýchá na záda, ale mile jsem se pobavil.

Užívej si, co to jde, Woody Allen, 2009

Whatever Works
Další z řady allenovek, především konverzační, ale i situační komedie s příznačným sarkasmem, vtipem, švihem a nádechem romatniky tentokrát opět z New Yorku. Stárnoucí samozvaný genius (je jím skutečně?) Boris Yellnikoff s mrzoutsky až přezíravým pohledem na svět a lidi kolem (Larry David), sarkasticky vtipný glosátor života, "dočasně" bydlí a nakonec se i ožení s mladou naivkou Melody z křesťanského jihu, která rozumu až tolik nepobrala (Evan Rachel Wood). Postupem vstupují do hry Melodyini rodiče a krásný mladík (Henry Cavill - nám známý ze seriálu Tudorovci). Konverzace jiskří brilantními dialogy, které strhnou ke spontánnímu smíchu. Výběr herců a jejich typologie je pro mě dokonalá. V Larry Davidovi je snadné rozeznat podobu s W.A. samotným, podoba Evan R. Wood se Scarlett Johansson (Vicky Cristina Barcelona) je také zjevná (ale rozsvítilo se mi až s dopomocí). Já ty "náhražky" vidím na rozdíl od některých kritiků (viz níže Adam Fiala, který dal filmu 20%!) jako zdařilé. Půvab mladičké a neokoukané E.R.W. může se S.J. jistě soutěžit (že by též faktor mládí i přes poněkud větší nos).

"Allen a Johanssonová jsou až příliš velké extrémy – jeden maximálně ošklivý, druhá maximálně krásná. To je kombinace, které by jaktěživ žádný rozumný, ba ani idealistický člověk neuvěřil. A tak tu máme průměrnější dvojice. I ta je postavena na silném kontrastu, ale ten není tolik propastný, abychom ho s lehkou nadsázkou nepřijali jako možný… jste-li ochotni přistoupit na Allenovu hru, ve které z kombinace stařecké zahořklosti a schopnosti vtipného glosování činí piedestal zájmu žen. Na druhou stranu totiž nelze pochopit (není objasněno), proč by se nějaká dívka (řekněme naivní blondýna toužící po americkém snu) měla zamilovat do těchto neatraktivních kvalit, aniž by ze sebe nedělala hloupou holku (i když manželé Paroubkovi budou z tohohle filmu doslova na větvi – ať žije sexy mozek)." Adam Fiala.

Přerod bigotních křesťanských jižanských rodičů Melody - a to matky v ulítlou sexuálně nevázanou umělkyni a otce v aktivního homosexuála - působí už až groteskně. Komunikace herce s filmovým publikem přispívá k dojmu, že si z nás W.A. stále dělá prču, a není dle mého dojmu velkým přínosem.

Pozn.: Larry David má svoji show na HBO s názvem Larry, kroť se (Curb Your Enthusiasm), běží do roku 2000 dosud, na imdb 9,3/10, na csfd 6,3/10.

Kdo říká, že W.A. stárne: Role Borise Yellnikoffa byla původně napsaná pro Zero Mostela. Po jeho smrti v roce 1977 Woody Allen scénář odložil, ovšem v době potenciální herecké stávky mezi lety 2008 a 2009 se rozhodl použít starý scénář pro svůj nový film.

Lovec draků, Khaled Hosseini, 2003

The Kite Runner

Konečně kniha, která vypráví příběh zauzlený jen jednou časovou kličkou, příběh, který se dobře čte, je dramatický, má propracované postavy, je umělecky zpracovaným zdrojem informací o Afganistánu, Pakistánu a trochu i Americe, příběh, který má druhý a další level - vztah k náboženství a bohu (Aleff jako náboženský fanatik páchající zlo bez výčitek proti nábožensky neformálnímu přesto bohabojnému Bábovi), vztah otce a syna. A pro mě snad nejpřitažlivější - zlo a vina (Aleffovo čisté zlo bez výčitek a Amírova neschopnost zlu čelit a bránit následkům provázená mučivým pocitem viny).

Hosseini vypráví o Amírovi (syn bohatého obchodníka) a Hasanovi (syn rodinného sluhy - a víc než to) a o vztahu mezi většinovými sunnitskými Paštůny a dlouhodobě utlačovanou komunitou šíitských Hazárů, „kteří pojídají myši, mají placaté nosy a jsou jen oslíci nesoucí náklad“. Amír v sobě již nese primární vinu, protože jeho matka (otcova "princezna" vzdáleně pocházející z královské rodiny) zemřela při jeho porodu, Amír není v očích otce mužným synem, tíhne k čtení krásných a hrdinských příběhů, ale sám není odvážný, ráději se věnuje psaní než sportu, na rozdíl od Hasana, který je přirozeně statečný, nadaný tělesně a zřejmě i duševně, i když neumí číst (je jen Hazára). Amírův problematický vztah k otci se vine celou knihou. Otec (Baba) je nebojácný a štědrý ctěný člověk, který sice v Aláha věří, ale formální praktiky a zákazy islámu jsou mu cizí. Ztělesněným zlem je Aleff, bohatý synek Paštuna a Němky, který se vzhlédl v Hitlerovi a který terorizuje hochy v okolí. V dospělosti je fundamentalistickým fanatickým vůdcem Talibanu a bez výčitek znásilňuje, masakruje. Amír nedokáže čelit zlu ve vypjaté scéně, kdy je Hasan Aleffem znásilněn, a jeho pocit viny a znechucení sama sebou jej vede k podvodu a lsti, která už ani nejde odčinit. Zbabělá nečinnost tváří v tvář násilí přeroste v nečestné konání. V dospělosti se vykoupí, když znovu čelí Aleffovi, aby zachránil Hasanova syna Sohrába.

Amír je sice vypravěčem, ale jakýmsi průvodcem knihou je moudrý Rahím Chán, přítel a obchodní partner Baby, který dokáže chápat a domýšlet a který vlastně dovede Amíra k vykoupení.

Historické pozadí knihy nás provede obdobím království, vyhlášením republiky, vpádem sovětských vojsk, občasnskou válkou, nástupem a vládou Talibanu. Amíra a Bábu provázíme na útěku do Pakistánu a následně do Ameriky. Poznáváme některé zvyky a rodinné obřady.

Způsob vyprávění je až schématický, připomíná mýtus či pohádky.

Vztahující se článek Petra Drbohlava z Člověka v tísni v Afganistánu