neděle 27. prosince 2009

Avatar, James Cameron, 2009


Dojmy:
Nestojí za dlouhé komentování. Je to především podívaná, ale úchvatná. Člověk žasne nad dokonalostí počítačových animací. Nádherně vytvořená planeta Pandora- skály plovoucí v prostoru, město ve starém stromě, strže s vodopády, počítačoví homoidi, zvířata, stroje, půvabné jsou noční záběry fosforeskující fantastické mimozemské přírody, strom duší. Čekal jsem, že bude dotažena do konce myšlenka, že všechny stromy a rostliny jsou propojeny jako síť neuronů mnohem obsáhlejší než mozek. Ze starých známých více než Sigourney Weaver jako výzkumnice potěšila snad Michelle Rodriguez jako bojovnice ve vrtulníku. Shlédnuto 3D - pro mě působivé - viz též recenze Mirky Spáčilové, která Cameronův přístup k 3D pochválila (!!). Avatar přišel 11 let po Titaniku (11 Oskarů), ale už tehdy ho měl JC v hlavě.


Náklady na výrobu mimo marketing 190 miliónů USD.

Terminator 2, s pouhými 42 trikovými záběry, je proti Avatarovým sedmnácti stům záběrům tohoto typu, pouhým odvarem.


James Cameron se definitivně rozhodl natočit film "kompletně" v CGI, když viděl film Pán Prstenů, Dvě věže, v němž vystupuje počítačem vytvořený Glum (že by trochu obšlehl i pohyby v hlubokých dřepech?).



Recenze:
"Avatar je revoluční, nikoli však revolučně dobrý. "



"Zoe Saldana, která hraje domorodkyni a Jakeovu lásku Neytiri, je neuvěřitelně svůdná (ne nadarmo se Avataru přezdívá "šmoulí porno"). "
Mirka Spáčilová

"Cameronovi se již nyní přezdívá „ekoterorista“, jelikož ve svém blockbusteru za víc jak 200 milionů zjevně protlačuje zelenou myšlenku o souznění s přírodou.." "Koupě poživatin se v tomhle případě nevyplatí. Avatar je natolik pohlcující (ve 3D), že na nějaký popcorn brzy zapomenete." Petr Semecký

Osm statečných, Eight Below, Frank Marshall, 2006


Krásný dojemný rodinný film díky hlavním hrdinům - statečným a chytrým polárním psům husky a krásné antarktické přírodě, i když ta polární záře byla také barvotisková. Scény se psy byly perfektní. Úžasný počin je , že psy šlo rozeznat. Jinak holywoodský příběh - vědec nejprve pomoc odmítá, pak zorganizuje velkolepou záchranou expedici s vrtulníkem a ledoborcem po více než 5ti měsících, kdy už byl osud psů dost nejistý. Inscenované setkání v baru na Novém Zélandě, kompletní úzdrava zčernalých omrzlých prstů, synův obrázek - "psi , kteří zachránili mého tatínka". I když se příběh odehrává za polární zimy, tedy za polární noci, je noc jen na záběrech s polární září. Věrohodnosti dodává, že příběh má reálný podklad. Do vánoční nálady film opravdu sedl. Na vánoce bych doporučoval zařadit mezi hity.

Frank Marshall je známý zejména jako producent filmových sérií o Indiana Jonesovi (kde si i zahrál) a Jasonu Bournovi, ale Osm statečných je už jeho čtvrtý samostatný počin. Točil Arachnofobii a Přežít.

Snímek byl natočený podle japonského filmu Nankyoku monogatari (r. Korejoši Kurahara, 1983, hodnocení csfd 90%), který vznikl podle skutečných osudů expedice na jižní pól v roce 1958. Tento japonský snímek jen v zemi svého původu vydělal 56,3 milionů jenů a získal nominaci na Zlatého medvěda na berlínském Mezinárodním filmovém festivalu.

Během natáčení bylo na place celou dobu několik tuctů psů, přičemž někteří hráli i více "rolí". Každý pes absolvoval speciální výcvik schopností, které předvádí ve filmu – od stáhnutí obojku, přes nošení ptáka v ústech až po souboj s animatronickým leopardím tuleněm, který v Antarktidě supluje žraloka.


neděle 20. prosince 2009

Nový život, Orhan Pamuk, 1994


"ORHAN PAMUK (54), se stal celosvětově proslulým, když se v únoru loňského roku zmínil v rozhovoru pro švýcarský Das Magazin, že v letech 1915-1916 bylo na území Turecka povražděno na jeden milión Arménů a v dalších letech třicet tisíc Kurdů. Konstatováním známých faktů si v rodné zemi vysloužil trestní stíhání. Mnoho osobností literárního světa (U. Eco, J. Updike, G. G. Márquez) proti tomu protestovalo a je možné, že i to přispělo k rozhodnutí Švédské akademie udělit slavnou cenu právě jemu."
Stanislav Škoda | (Tištěný Reflex, 9. 11. 2006)


"Kritička Yıldız Ecevitová identifikovala tři základní „svazky motivů” jeho děl:
metafiktivní (odhalování mechanismů vzniku textu), kulturní (co činí Turecko Tureckem a je-li možné, aby turecká zkušenost nezanikla v dominantní západní historii) a ontologické (nakolik je možné být sám sebou a není-li každý člověk jen palimpsestem (přepsanou původní deskou) předchozích zkušeností).

Vzniká obdoba toho, čím je charakteristická celá turecká společnost: syntéza „západního“ a „východního“, aniž by jedno či druhé bylo jasně vymezeno.
"
Petr Kučera: Turecká postmoderna

Kniha zařazená do postmoderny, jen částečně realistická, více snová, mystická. Student cestuje autobusy po Anatoliji, popudem k cestě je mu kniha stejného jména Nový život, která ho oslní - zároveń odkaz na Danta Alighieriho Nový život. Kniha uchvátí i jiné, ale má i své odpůrce. Napsal ji studentův strýc nádražák Rifki, který psal též komiksy studentova dětství o Peterovi a Perthevovi - americkém a tureckém hochu na divokém západě, Tureček pomáhá řešit problémy svým orientálním viděním světa (o čem byl Tureček Ali?). Knihou se prolíná střetávání kultur - tradice východu a globalizace západu v nevyhraněném postkemalovském Turecku. Studenta provází milovaná dívka Canan (Džanan), která hledá svého milého Mehmeta - Nahita (má dvojí identitu, kvůli knize opustil rodinu, je synem doktora Narina - bojovníka proti západnímu novátorství). Láska zůstává nenaplněná, není opětována, Canan se nakonec odstěhuje do Německa. Opakuje se zde symbol nehody, při které se objevuje anděl (další opakovaně zmiňovaný symbol), zřejmě anděl smrti, či jakéhosi přerodu. Snad náznak toho, že nový život začne až po přežité nehodě, po otřesu. První část knihy je vyloženě snová, ráz vyprávění se mění na stránce 115 a autor na to v textu upozorní. Též odhaluje citace, které jsou do knihy zakomponovány - Verne, Dante, Rilke, Ibn Arabí a jiní východní autoři. Též se knihou honě prolíná televize i kino většinou s ohlupující holywoodskou produkcí. Student již jako dospělý usedlý člověk s rodinou se vydává znovu na cestu,stále hledá "nový život" - podnětem mu je dóza s bonbóny Nový život, kterou mu dá teta Ratiba, vdova po strýci Rifkim. Nitky se propojují, při druhém a dalším čtení by jistě čtenář nalezl řadu odkazů, narážek, nápověd, kterými si autor se čtenářem pohrává. Nakonec hrdina dospěje k nehodě, k andělu a smrti.

Kniha je pro mě těžko srozumitelná, ale přesto zanechává dojem (stejně jako ne zcela pochopená poezie či obraz), stála by za druhé čtení, ale...Nicméně dostal jsem chuť buď na Sníh nebo Mé jméno je Červená.

Novinky.cz- kritika

pondělí 19. října 2009

Rozervaná objetí, Pedro Almodóvar, 2009


Příběh milostného trojúhelníku herečky Leny - Penélope Cruz, režiséra Matea alias Harryho Caina - Lluis Homár a bohatého mocného muže Ernesta - Jose Luis Gomez, kterému Lena patří, je celkem tuctový. Tragédie je neodvratná. Následkem zřejmě inscenované bouračky je smrt Leny a oslepnutí Matea, který s oslepnutím mění i svoji identitu v Harryho Caina a jako slepý píše scénáře. Až po 14 ti letech se k celému příběhu vrací, když jej vypráví synovi své producentky (Mateo neví, že je i jeho vlastním synem) a věrné pečovatelky - Blanca Portillo.

Asi důležitějším sdělením Almodóvara je však jeho vztah k filmu a kinematografii. Film je o natáčení filmu, zároveň se zde pohybuje muž s kamerou, který má točit film o filmu, ale slouží jako špeh milostného vztahu ve službách mocného muže Ernesta. Ernest se pak mstí také tím, že natočený film, jehož je producentem, zničí sestříháním z nejhorších záběrů. Harry Cain se nakonec mění opět v Matea, když jako slepý dává dle svých střhačských poznámek film znovu do původní podoby (spolu s útržky skutečného příběhu a útržky roztrhaných fotografií s Lenou, které skládá jeho syn).

Závěrečná věta filmu: „Je třeba ten film dostříhat, třeba i poslepu.“

Zaujme krajina Lanzarote, interiéry, obrazy, barvy, scéna. Vynalézavé je pojetí milostných scén - záběr na pohyb nohy přes opěrku gauče, souboj mumií pod prostěradly.

Penélope je krásná a brilantní.

"Rozervaná objetí nezapřou svého tvůrce – je to film vybraně estetický, z něhož vyzařuje pedantská posedlost dekoracemi, texturou, tvarem předmětů, harmonií barev. Vydesignované interiéry luxusních bytů jsou v příkrém nesouladu s neklidným nitrem hrdinů, sopečná krajina na Lanzarote věští duševní vyprahlost, která Matea čeká. Almodóvar lpí na precizním výrazu svých herců, Penélope Cruz nabízí obdivuhodnou variabilitu rejstříků, Lluis Homár svou posmutnělou kreaci osudem ztýraného muže osvěžuje říznou sebeironií."
Vít Schmarc

http://film.moviezone.cz/rozervana-objeti/recenze/

pondělí 12. října 2009

Sin Nombre, Cary Fukunaga, 2009


Prvotina mexického režiséra zaujala asi nejvíce syrovostí a náhledem do prostředí, které jen tušíme, že je. Prolíná se život gangu mladistvých a dětí, gangu se svými rituály (přijetí zasvěcením 13 vteřinového bití a kopání, děsivé tetováže, iniciace zabitím člena soupeřícího gangu), s svou bezpodmínečnou a poslušnou sounáležitostí se skupinou, jejíž porušení stíhá tvrdý trest. Druhou prolínající se linií je pokus utečenců z Hondurasu přejet Mexiko na střeše vlaku a dostat se do USA. Krátký vztah utíkající dívky Sayry s členem gangu Casperem (Willym), který se pomstil za smrt své dívky tím, že zabil jejího vraha, vůdce celého gangu, končí neodvratnou tragédií - Casper je zastřelen svým asi 12ti letým kamarádem, kterého do gangu přivedl. Snad jediný záblesk naděje je fungující telefonní číslo, na které Sayra po přechodu hranic do USA zavolá.

"Ať už Fukunaga ukazuje brutalitu mexických pouličních gangů, nebo když líčí tragické osudy běženců, jeho syrový skoro-dokumentární přístup okamžitě vtahuje a bez okolků pohodí diváka mezi odpadky, krev a bolest z definitivně zmařených lidských osudů." Petr Cífka

Nelituji návštěvy kina, i když o tom nejde moc filosofovat.

pondělí 28. září 2009

Hranice ovládání, Jim Jarmusch, 2009


Před promítáním jsem si přečetl komentáře na csfd:
- Jarmusch předčítá undergroundovou bajku a ještě přitom stíhá onanovat sám nad sebou, oboje mu trvá strašně dlouho a to první je fakt zatracená nuda
- Hranice ovládání jsou bez humoru a na rozdíl od většiny filmů vůbec bez narativní masturbace, jsou naopak dokonalým minimalismem na hranici vyprázdněné narace


Šel jsem do kina s tím, že budu bedlivě sldovat všechny náznaky, symboly, jinotaje, hádanky, možné paralely. Kupodivu jsem neusnul a nakonec jsem odcházel s dobrým pocitem. Nejlépe to asi vystihl Filip Šula: Film nenapíná tím, jak dopadne, ale tím, o čem vlastně je.

Zřejmě nájemný vrah profesionál v podání impozantního atletického černocha Isaacha de Bankolé, prochází ulicemi Madridu, Sevilly a postupně až chudého španělského venkova, dokud v pevnosti uprostřed pouštní krajiny nenajde svoji oběť. Jeho cestu řídí předávané příkazy v krabičkách zápalek, které mu donášejí stylizované kostýmované postavy a vedou s ním vlastně jeden a týž hovor (spíše je to jejich monolog) v různých variacích. Hovor se týká hudby, hudebních nástrojů, filmu, vědy, ale i meskalu a fantazie. V Madridu muž navštíví 3x galérii, kde si prohlédne vždy jen jeden obraz, který obsahem souvisí s dějem. Střídá místa, na každé místo vždy jiný oblek, postupuje od luxusu k chudobě až končí v poušti.

Než zabije svoji hledanou oběť v podánií Billa Murraye, tak si vyslechne - vy všichni jste příliš ovlivněni vědou, uměním, drogami..

Působilo to na mě, že autor mluví k divákovi a snad si dělá legraci z něho, z umění, vědy .. i sám ze sebe.

Kamera je naprosto dokonalá - v podání téměř nehybného obličeje nájemního zabijáka přes snímání např architektury úvodního hotelu po cestu krajinou za oknem vlaku.

"Co ve snímku ale funguje dokonale, je kamera a hudba. Hranice ovládání nasnímal kameraman Christopher Doyle, proslulý spoluprací s hongkongským režisérem Wongem Kar Waiem. Kamera vytěžuje maximum jak ze španělské krajiny, tak zejména z tváře Isaacha de Bankolé, který ztvárňuje hlavní postavu jako impozantní důstojný totem. " Antonín Tesař

Na doprovodnou hudbu japonské "drone rockové" skupiny Boris si dám větší pozor až příště.

Závěr: při Tarkovském se mi chce spát vždy a nezadržitelně, tohle bych ještě jednou zvládl


Pro mužského diváka může být oživením i nahá dívka v podání Paz de la Huerta.

neděle 27. září 2009

Zugspitze, Wetterstein - září 2009

12. 9. 2009
Vyjíždím v 15:10, celkem 400 km (průjezd přes Mnichov), přijíždím kolem 20. hodiny po krátkém hledání na parkoviště do Grainau, odkud je východiště do Hellentalklam - asi 70 min. Spím v autě na parkovišti. Předpověď pro následující zejména 2 dny špatná - déšť, dále nejistá. V noci mě déšť 2x budí.

13. 9. 2009
Předpověď se naplňuje. Vstávám v pět, před šestou vycházím - neprší, ale světlo čelovky se zejména v lesní tmě odráží od husté mlhy, je absolutní vlhkost, celkem teplo, svlékám softshell a jdu jen v moiře. Kmeny velikánů se noří z mlhy jak přízraky. Hellentalklam je v časnou ranní hodinu bez pokladníka, využiji záchod k základní hygieně, rozednívá se, pohled v šeru a mlze úchvatný, vody hodně v korytě i ze skal. Oblékám po chvilce goretex. Některé chodby jsou osvícené žlutým světlem, které mlha rozpltyluje. Při východu ze soutěsky již prší a déšť houstne. K soutěsce je to z parkoviště něco přes hodinu (potmě), k chatě Hellentalklam asi dvě a čtvrt. Potkal jsem zatím sólistu a dvojici, jinak mrtvo. Posnídám-posvačím paštiku a vyrážím. Opět prší. Pod "žebříkem" - Leiter - navlékám úvazek a set. Leiter i Brett přes svoji pověst nijak neohromují, možná dojem kazí mlha, která halí vše kolem, včetně pěkné spádně ukloněné hladké stěny. Chvílemi se jistím, je mokro, kluzko. Cesta nad "prknem" se mi zdá docela zajímavá a baví mě lézt. Zábava končí v suti a začíná tupá dřina cik cak štěrkem. Docela dlouhé.

Najednou z mlhy a štěrku leze namodralý led. Ledovec příjemně překvapí. Trhliny se větví v mlze, led je pokrytý drtí, kličkuji a v mlze si nejsem jistý směrem. Neprší. Chvíli se zastavuji, docházejí mě dvě mladé ženy (později se představíme - Monika a Ushi). Jdeme paralelně. Povrch se mění ve sněhový a najednou v holý led. Mlha se na chvíli trhá, takže se můžeme i trochu orientovat. V botách to po ledu jde s obtížemi - jen po zamrzlých kaméncích, kterých ubývá. Nazouvám mačky, dívčiny je nemají. Zkoušejí to, jsou obratné i odvážné, Monika padá, klouže po zadku, brzdí rukama, smích v hlase se zadrhává. Ushi sleduje moji stopu, kopu ji mačkami malé stupy. Přicházejí dva mladíci a půjčují Monice cepín. Nakonec se dostaneme všichni společně ke stěně. Přes odtrh lezu první. Je to na široký nákrok do stěny s malými stupy, shora visí několik ocelových i obyčejných lan. Jistit se zpočátku ani nemá cenu, musím zout rukavice, kloužou mi po laně. Je to docela "tricky", lezení po celkem malých stupech a chytech až překvapí.

Ferrata pak pokračuje prakticky až na vrchol a zdá se mi už nekonečně dlouhá a docela namáhavá, batoh pěkně těžkne, nejen vlhkostí a mokrým oblečením, ale i únavou. Nejprve jdu s odstupem sám vpředu, ale ztratím cestu, vracím se, dívky mě docházejí. Pouštím je před sebe. Dobrá volba. Lezou jak opice a ještě stačí povídat. Držím se za nimi, ale mám toho dost. Při krátké pauze se slézáme i s mladíky. Pod vrcholem mám krizovku, zadýchávám se, nejdu ani souvisle, tak po 50 krocích, byť pomalu, je to strmé, je znát únava a asi i trochu výška. Od chaty jsem zastavil jen na krátkého slaďoura. Dávám ještě jednu tatranku. Trochu mě to nakopne, ale i tak se leze těžko. Falešné vrcholy vystupují z mlhy a je jich nějak moc. Nakonec dolezu před 15 hodinou na hřeben pod vrchol - určitě 8 a půl hodiny stoupání s krátkým zdržením na ledovci. Kříž je s bídou vidět, ani k němu těch asi 10 m nedolézám. Dám si v restauraci čaj a požádám o horkou vodu na druhák, je tam málo lidí, barmanka je přívětivá, ochotná. Za 2,70 E mám dva dobré hrnečky. Sedím tam dlouho, nechce se mi zvedat, studuji mapu na další den. Prolézám vrcholovou stanici, kromě němčiny jsou jediné další nápisy v japonštině.

Chci slézt na Sonn Alpin (mylně se domnívám, že je tam chata). V mlze nemůžu najít cestu, nikde ukazatel. Nevím, kudy vyjít ze stanice a kudy dolů. Nakonec sjíždím za 6 E lanovkou. Také dobrá volba. Obsluha lanovky se diví, že by tam, na Sonn Alpin nějaká chata měla být. Nejblíž je Knorrhütte - přes hodinu cesty, prakticky po sjezdovce, po moreně. Docházím kolem 18. hodiny. Chata výborná, personál umí včetně majitele, staršího pána, dobře anglicky. Nocleh pro členy AV za 10 E, pro nečleny za 20 E, pro členy Bergspeise (nějaké špagety) za 6,90 E a ráno litr horké vody za 2,50 E (pouze pro členy). Dávám polévku se špekovým knedlíkem - 4,50 E a dojídám se ze svého (povoleno), pivo za 3,50 E. Nejsou sprchy, jen 3 umyvadla, výborná sušárna. V prostorné ložnici spíme asi 4, dobrá noc.

14. 9. 2009
Z Knorrhütte vycházím v osm. Je mlha, ale o něco řidší, poprašek sněhu. Pěkná cestička k sedlu Gatterl jde prakticky po vrstevnici a míjí kříž s Kristem nedaleko Diensthütte. Nejprve přecházím falešné sedlo, které se mi v mlze jeví jako to pravé a když pak znovu přejdu pravý Gatterl dle mého zdání zpět přes stejný hřeben, tak jsem zmatený, vracím se a trvá mi chvíli než situaci v mlze pochopím. V sedle je Německo a Rakousko oddělené rezavými vrátky v drátěném plotě, kámen na prověšeném lanku je samočinně zavírá. Absurdní. Snažím se jít směrem na Steinernes Hüttl cestou po postavinách a horských loukách, cestičky jsou rozšlapané dobytkem, blátivé, mlha houstne, sněhu přibývá, kromě kamzíků ani živáčka. Kamzíků jsem postupně vyplašil 20 - jednotlivé kusy, páry i dvě skupinky po pěti šesti.

Nečetné značky kryje sníh, dobytkem vyšlapané falešné cestičky mě svádějí, mlha brání orientaci, bloudím, vracím se. Nakonec se dostávám ke Steinernes Hüttl, cestou fotografuji několik urousaných kvítků. Chata je zavřená, na dveřích vzkaz: jsem u dobytka, nápoje jsou v prameni, kasa vedle schránky s razítkem. Svačím u stolu před chatou, mladý hoch přichází z pastviny a uvaří mi kafe za 2,20 E. Další možností přespání je dost vzdálená Wettersteihütte. Mladík mi rozmlouvá cestu pod hřebenem (sníh a mlha) a radí sestup do údolí a pak znovu nahoru. Špatně pochopím cestu, kterou mi ukázal a vyrážím přes údolí na druhou stranu. Když cesta stále stoupá, dojde mi to a vracím se, ztrácím další 1/2 až 3/4 hodinu. Nakonec sestupuji správnou cestou, trochu déle než čekám a než je psáno až do údolí Leutach k nějakému almu. Jsem jediný host, dávám si párek za 3E, není tu signál na telefon, pusto, nevlídno.


Pokračuji přes blízký Gaistalm směrem na Hämmermoosalm - rychlá chůze po promenádní stezce - a pak začínám stoupat na Wettersteinhütte, mlha halí kopce, ale v údolí je přeci jen vidět kus krajiny, drobně prší, ale zůstávám v softshellu - zkouším to, postupně přeci jen nasákne, ale neproprší. Potkal jsem asi 3 turisty, jinak pusto. Stoupání se táhne (na konci je sestup na Hämmermoosalm značen 2 hodiny). Batoh těžkne nasáklou vodou, začínám být unavený. Konečně chata, na terase na tabulce napsané menu, ale vše zamčené, opuštěné, pusté, na klepání nikdo neodpovídá. Později se dozvídám, že včera zavřeli.

Naštěstí 50 výškových metrů nad chatou je Wang Alm, jdu tam s tím, že budu prosit nebo se prát. Vítá mě majitelka asi v mém věku, je tu sama a já jediný host. Je zatopeno, sprcha (i když spíše jen vlažná), možnost usušit věci, přeprat, v ložnici morna. Dávám si Fritatensuppe - nudle krájené z omelety ve vývaru. Dojídám se ze svého, majitelce to nevadí, nakonec se s jídlem přidává a dělí se se mnou o klobásku, slaninu, sýr. Sedíme v místnosti u kuchyně, kde sedávají jen lidé z okolí a mnohdy pomáhají s kuchyňskými pracemi - loupou brambory a tak. Cimra pro hosty je vedle přes chodbu, kde si suším věci u velkých zděných válcovitých kamen - krbu (jako na Kronplatzu). Popíjím pivo a mluvíme, asi 2 hodiny, selka kouří a hodně kašle, ale je moc milá, snažím se německy, ona rozumí i anglicky. Vypráví o cestě do Norska, o prasátkách (mají 2), o praseti jménem Schnitzel, které nechtěli zabít, o kozách (14), krávy a koně sehnali do údolí, jeden z lidí se přitom zranil. Při dobrém počasí mají hodně hostů. Majitelka po večerech čte, tak navrhuji, že budu psát a ať si čte, už mě hovor zmáhá. Luští sudoku, já píšu zápisky, skoro domácí pohoda.

Pěkné zážitky i přes nepříznivé počasí, venku se prostě dá být, vyšel jsem v osm a došel kolem půl šesté, celou dobu v softshellu, batoh těžkne, sákne, potřeboval bych nepromokavý potah.

15. 9. 2009
V noci mi spadla deka a bylo mi trochu zima, ráno zjišťuji, že mi selka nechala celou noc otevřené okno na druhé straně místnosti. Venku na kopcích je nasněženo, ale jasno!!! Selka mi ráno vaří čaj a podaruje chleba. Platím 12 E za nocleh bez snídaně (se snídaní 18,50 E) 2 piva 5,80 E a polévka 2,40 E, vše za 20,20 E.
Vycházím v 8:10 a jde to krásně. Hory nasvícené, trochu blátivá cesta stoupá pastvinou. Za chvíli jsem u rozcestovníku 1910 m n.m., kde je velký vzpomínkový kámen - Gedenkstein s deskou kamarádů zemřelých v těchto horách od roku 1924 a řada menších štítků. Nedaleko na kopci je chata Erinerungshütte. Šlapu dál do sedla Scharnitzjoch 2048 m n.m. a pak sestupuji údolím Puitall. Kolem panorama špičatých hor, pode mnou louky. Jdu sám a objevuji jedno početné stádo kamzíků za druhým. Tolik kamzíků jsem neviděl za celý život. U nory panáčkuje svišť a zdá se, že na mě píská (dává výstrahu ostatním). Když se přiblížím, jde na čtyři a mizí v noře.

Až u odbočky potkávám první dvě turistky v kraťasech se svalnatýma nohama. Mluví dobře anglicky, jdou na Gehrenspitze 2367. A znovu stoupám a místy až nenáročně lezu strmou cestičkou "Nur für Geübte" na Söllerpass 2211, z jedné strany Öfelekopf 2478, z druhé Leutascher Dreitorspitze 2682. Pak přichází Leutascher Platt - velmi zajímavý a pustý ledovcový kar s krásnými ukázkami vápencových jevů - škrapy, propadliny, zvětrávání do věžiček i plátů. Přecházím velkou hladkou desku s puklinou uprostřed, fotím. Přes Platt to stále klesá a stoupá a Meilerhütte, která je od začátku na dohled se zdá stále daleko a najednou i vysoko. Začíná doléhat žízeň i únava. Nakonec tam dolezu - 2374 m. Je to stará chata DAV krásná smělou stavbou i nádherným umístěním. Nad níse tyčí impozantní Partenkirchner Dreitorspitze - tři vrcholy přes 2600 m, na západní vede ferrata. Dávám si Backenerbsensuppe za 3:20 E - není to hrachovka, ale jakási rozpuštěná kostka (vývar) a těstovinové hrášky. K tomu Weitzenbier za 3:60. Scházím na Schachenhaus 1866 m. Kochám se panoramatem včetně Alpspitze a Zugspitze a pohledem do údolí Reintal, v jehož závěru je Knorhütte, ze které jsem před dvěma dny vyšel. Nedaleko chaty Schachenhaus je zrenovovaný Königshaus Ludvíka bavorského - vstup 4 E, ale je již zavřeno. V Matrazenlageru vedle mě ubytovávají tlustého kulhavého chlapa - tak se na noc moc netěším. Dávám gulášovku - hustou a sytivou za 4,50. Uvažuji i o špeclích se sýrem. Veselá holčina vedle je rozvrtává a pak půlku nechává a vrací. Chce se mi zažertovat, že si dám poloviční porci, ale pak to vymlčím. Byl to krásný den, slunce, krásné horské prostředí, kamzíci, spousty fotek. Únava doléhá. Nakonec slyším na druhém konci angličtinu a přesedám si. Je to Australan, jezdí často do Evropy, na hory. Kecáme. Vypráví mi příběh o tragédii na Mont Blancu, kde zahynula jeho známá z Nového Zélandu při špatném počasí. Seděl dole a čekal několik dní, až se počasí zlepší a záchranáři budou moci vyrazit.

16. 9. 2009
Už jen sestup, dolů mi to jde mizerně a zdá se mi to nekonečné. Navíc si v soutěsce Partnachklam rozbíjím čelo. Ani to necítím, ale nějaká Němka se mě zhrozí. "Sie sind schwer verletzt". Teprve zjišťuji že mi z čela s vodou stéká krev a jsem celý zamazaný. Když to zastavím, ranka je nevelká. V GaPa pozoruji krátce skokany na můstku na umělém povrchu, pak se svezu kousek busem, ale cesta je i tak ještě dlouhá a nakonec nemůžu najít auto, je dál, než jsem čekal. Cesta domů už v pohodě.

středa 10. června 2009

S elegancí ježka, Muriel Barberyová, Paris 2006


"A protože domovnicí jsem, stala jsem se jedním z mnoha ozubených koleček, která roztáčejí velkou iluzi světa, podle níž má život smysl, který se zdá být snadno rozluštitelný."

"Vypadá to, že nikoho zatím nenapadlo, že když je bytí absurdní, tak ani skvělý úspěch nemá větší cenu než neúspěch. Je to jenom pohodlnější. A navíc - myslím si, že pro bystrého člověka je úspěch pokaždé hořký, zatímco ti průměrní mohou vždycky ještě v něco doufat."

Kniha ovlivněná francouzkou i japonskou kulturou, západní filosofií i východním vnímáním (Francouzka učitelka filosofie narozená v Maroku, pobývající v Kjótu). Filosofické pasáže někdy nesrozumitelné. V mém případě si kniha žádá druhé čtení. O čem? O tom, že návod na život není jednoduchý, jeho obohacením je krása a Umění, které není jen o uměleckých dílech (odkazy na filosofii, film, obrazy, knihy, hudbu klasickou i moderní), ale o Umění jako kráse kolem nás. Ne každý ji umí vnímat a ne všechno se hned jeví takové, jaké doopravdy je. Kdo má dar odhalovat skrytou krásu, vnímat, cítit, pronikat pod povrch věcí a přemýšlet a radovat se z "Umění" obohacuje svůj život - kontrast s bohatými vysoce postavenými maloměšťáky, kteří žijí ustrnule v domě, který spravuje Domovnice - Filosof.
Symbolika kamélie v mechu starého chrámu z filmu Sestry Munakatovy režiséra Yosujiro Ozua.
Čtyřlístek Domovnice, přistěhovalý bohatý a jemný Ozu, který provětrá zatuchlost luxusního domu, 12ti letá dívka píšící postřehy a hluboké myšlénky do dvou deníků, prostá Manuela, která je schopná vnímat krásu i bez vzdělání a filosofického zaměření a obohacuje svět svými cukrářskými výrobky.
Kniha má nečekaný a krutý závěr, jakoby autorka utekla od dalšího rozvoje vztahu Domovnice - Ozu.


Pozn.:
Náklad knihy k překvapení samotného nakladatele dosáhl statisíců, ačkoli původně se počítalo, že bude stačit pět tisíc výtisků, v jednu chvíli prý musel Gallimard řešit krizovou situaci neschopnosti uspokojit poptávku tak, že obětoval papír objednaný pro tisk Harryho Pottera.

Autorka nemá článek na anglické wikipedii, na české, francouzské, německé...ano.

Zajímavé stránky Stephane Barbery
http://muriel.barbery.net/
Wikipedia: http://en.wikipedia.org/wiki/L%27%C3%89l%C3%A9gance_du_h%C3%A9risson
Další recenze: iLiteratura

sobota 18. dubna 2009

Sokolovské jeskyně



Sobotní deštivé odpoledne jsme využili k návštěvě jeskyní pod vedením Petra Krásy. Byť ne na kolech, byla to výprava domluvená na schůzce cykloparty a bylo nás asi 13. Jeskyně jsou po obou březích řeky Ohře mezi dvěma mosty - mostem 30. výročí osvobození a houpacím mostem ve Starém Sedle. Jsou situovány v horních terasách říčního údolí v tzv. starosedelském souvrství třetihorních převážně pískovcových sedimentů (eocén - oligocén, křemité pískovce a drobnozrnné slepence, až 40 m mocné). Vyskytují se zde pseudokrasové jeskyně, převisy, závrty. Jejich výzdobou jsou prokřemenělé zbytky kmenů stromů, které se vyskytují hojně někdy až v několikametrových ukázkách, místy jejich erodované vnitřky tvoří dutiny. Lze nalézt i zkamenělé listy eocénní flóry (příbuzní bobkového listu ?). Nejhlubší jeskyní je Cikánka na pravém břehu Ohře, asi 40 m dlouhá, uprostřed propadlá, se třemi možnými vstupy. V jedné z jeskyň jsou pozoruhodné artefakty- vytesaná kamenná kola, resp. lože po nich, jedno rozlomené kolo zůstalo nedopracováno na místě. Na některých stěnách jsou výkvěty jakýchsi bílých či nažloutlých solí drobně krystalizující. Jeskyně jsou zimovištěm netopýrů (ty jsme neviděli), jednu z jeskyň zjevně nedávno obýval člověk, v jiné to intenzivně páchlo po liškách, nafotili jsme několik zajímavých pavouků a jejich kokonů. Jeskyně jsou větší a zajímavější než jsem čekal. Cestou v lesích jsme obdivovali rašící konvalinky a pstročky. Odměnou za výlet v dešti bylo setkání s mlokem skvrnitým. Zajímavé je vyústění odvodňovací štoly ve Starém Sedle s historií těžby pyritových lupků a výrobou kyseliny sírové, skalice a kamence (při výrobě se používala též sbíraná lidská moč).

Foto:
http://picasaweb.google.com/vaneklu/2009_04_18_jeskyne_Sokolov#

Korespondence cykloparty:
http://docs.google.com/Doc?id=dg5f5236_2g7vjshgn&hl=en

neděle 22. března 2009

Konec světa & Hard-boiled Wonderland, Haruki Murakami, 1985


Nejsem schopen knihu zpracovat. Tak jen útržky. Je velmi složitá - dva paralelní děje, které jsou vyprávěny v sudých a lichých kapitolách. Ústřední postavou prvního je kalkulátor, člověk, který chrání data pro Systém. Jeho mozek je upraven tak, že jeho podvědomí data kóduje. Další postavou je vědec, který je schopen číst a upravovat podvědomí a který redukuje zvuky (takže jeho vnučka je němá a nevydává žádný zvuk). Vnučka je obtloustlá, ale přesto přitažlivá dívka v růžovém, kterou dědeček naučil vše potřebné pro život a která vypravěče provází. Ďědeček vědec žije v podzemí Tokia, které se podá černému snu s divnými a nebezpečnými bytostmi. Reálný svět napovrchu je stejně bizarní - obraz složité a nefunkční přetechnizované společnosti.

Pozoruhodné je jak autor popisuje zvuky, vůně, barvy. Hodně odkazů je na hudbu. Zaujme zcela mechanický přístup k sexu - vnučka jej velmi otevřeně nabízí.

Druhý děj se odehrává v uzavřeném městě, jehož mapa je na deskách knihy. Ústřední vypravěč přichází do města, kde je zbaven stínu - jeho personifikovaná mysl, vzpomínky, jeho vnitřní já. Stín postupně umírá střežen vrátným u brány města. Vypravěči jsou proříznuty oči, aby mohl plnit úlohu čtenáře snů. Sny vynášejí z města vždy navečer jednorožci. Sny se po jejich smrti uchovávají v jejich lebkách a když je čtenář snů přečte, tak se nadobro ztratí. Čtenáři snů pomáhá knihovnice a plukovník. Obyvatelé města neznají písně a hudbu. Část obyvatel, kteří si uchovali zbytky snů, žijí jako vyhnanci v lese.

Kniha pracuje hodně s pojmy duše, podvědomí, vnitřní ego či druhé já, vzpomínky, sny. Lze tušit vliv Franze Kafky. Japonština má zřejmě pro duši více pojmů s různými významy.

Obsah a postavy jsou dobře zpracovány na wikipedii.

Alespoň jsem si vypsal několik citátů + jedna poznámka:


Mít duši není to samé co pouhá laskavost. Laskavost je docela nezávislá funkce....je to povrchní funkce. Je to zvyk, s duší nemá nic společného. Duše, to je něco mnohem hlubšího, mnohem silnějšího. Mnohem rozporuplnějšího.

Svět, kde není nikdo, koho by měl člověk rád, je jako vítr, co fouká za oknem. Nemůžete si na něj sáhnout, nemůžete ho ucítit. ...Nikdo vás neobejme, co má síly.

Férovost je jeden z konceptů, co se uplatní jen v extrémně omezeném světě. Je to ale za to koncept, který se týká úplně všech fází takového světa. I když o ten koncept nikdo nestojí, nemám, co jiného bych kromě něj mohl ostatním dát. V tom smyslu se poctivost k druhým podobá lásce. Nabízené se nikdy plně neshoduje s vyžadovaným.

Encyklopedická hůlka - volně. Text přeneseme do cifer, každé písmeno, mezera, čárka... jako dvojciferný kód, dopředu dáme nulu a desetinou čárku. Dostaneme obludně dlouhé destinné číslo, kterému na párátku odpovídá určitá pozice, tak zapíšeme encyklopedii na párátko jediným přesným zářezem.

pondělí 16. února 2009

Tajemství slov, Isabel Coixetová, Španělsko 2005


Ze skriptu:

"Doslovný překlad původního titulu je Skrytý život slov. Podle Coixetové někdy slova na cestě z mysli na jazyk zmizí. Její film je o ztracených slovech, jež tak dlouho putují tichem, že když se jednoho dne vyřítí na povrch, jsou k nezastavení. Autorka poukazuje i na to, že zatímco pro Hannu je ticho jedinou zbraní, jíž se dokáže bránit světu, Josef naopak vzdoruje osudu pouze slovy, protože jinak by se zbláznil."



Bývalá ošetřovatelka (imigrantka z Jugoslávie) Hanna - Sarah Polleyová, která pracuje jako dělnice v továrně, uteče z nucené dovolené do drsného prostředí ropné plošiny, aby se starala o popáleného muže (Josefa) - Tim Robbins, který dočasně ztratil i zrak při požáru, při kterém uhořel jeho kamarád (ten se vrhl do plamenů snad také proto, že mu jeho žena byla s Josefem nevěrná). Slepý a nemohoucí Josef se snaží komunikovat, mluvit, aby měl kontakt se světem a aby přehlušil výčitky, Hanna je uzavřená, mlčenlivá, zpočátku striktně profesní. Postupně se otevře a zjeví své strašné tajemství, jak byla krutě mučena za války v Jugoslávii. Film o vině, o vyrovnávání se s osudem, o komunikaci a významu slov. Velmi silné "tiché a komorní" drama. Síla vyprávění o mučení možná narušila komornost příběhu a dala filmu jiný rozměr - nejen vyvíjející se vztah dvou osudem postižených lidí, ale výpověď o hrůzách válečného šílenství.

Srovnáváno s Lars von Trierovým Prolomit vlny. Vyrobeno za podpory a pomoci bratří Almodovarů.


Snímek je věnován Inge Genefkeové, spoluzakladatelce Mezinárodní rehabilitační rady pro oběti mučení (IRCT), po níž autorka pojmenovala vrtnou plošinu".


pondělí 5. ledna 2009

Paranoid Park, Gus Van Sant


Paranoid Park, USA, 2007. Režie Gus Van Sant, scénář Gus Van Sant podle knihy Blakea Nelsona.

O čem?
Skejťák Alex nešťastně zapříčíní hrůznou smrt nádražního ochranky. Výčitky svědomí, strach z odhalení, rodiče se rozvádějí, nedokáže milovat dívku, se kterou má první styk, skejťácká komunita, vyšetřování hrozivě přátelským čínským detektivem. Potlačované svědomí se nakonec snaží urovnat napsáním příběhu, který pak spálí. Příběh celkem banální.

Dojmy
Alex - dospívající s ještě dětskou tváří, většinou až obdivně klidnou, přes zápletku a situaci s ním divák sympatizuje.

Stavba příběhu postupně odhaluje, co se stalo - příběh se opakuje a je doplňován.Vyprávění jednoduchého příběhu je až na pár vyjímek klidné, poetické, ale má napětí. Film mi dozněl až další den.
Nádherná je scéna ve sprše, kde ze sebe Alex smývá špínu, krev i vinu. Dlouhý záběr na pramínky vody, které stékají z vlasů a do toho hudba, která přechází ve zpěv ptáků a následně až skřípavé kakofonické zvuky.
Hudba je vůbec velmi různorodá, kromě hip hopu i vážná či folková, nehodí se ke skejťáckému prostředí, obohacená zvuky.
Kamera zajímavá, ale chvílemi i manýristická - chůze travou k pobřeží.
Film končí nečekaně - po spálení deníku.

Gus Van Sant -
Dobrý Will Hunting, Psycho (remake)