Rodová znamení, Lignes de faille, Nancy Hustonová 2006

Retrospektivní vyprávění čtyř šestiletých dětí, Sola, jeho otce Randalla, babičky Sadie a prababičky Klarysy (Erra) v období od roku 2004 do roku 1944, zhruba po 20ti letech. Sol vyrůstá jako americké dítě hyperprotektivní matky. Ovlivněn neomezeným přístupem k internetu je přemoudřelý, sebejistý a považuje se za dokonalého a předurčeného. Matka jej nedokáže ochránit před erotikou internetu a obrázků násilí z Abu Graib a války v Iráku. Jeho jedinou vadou na dokonalosti je znamení na spánku, které mu matka nechává odstranit, rána se však nechce a nechce hojit.

Randall prožívá svých 6 let kolem roku 1982, jeho matka se věnuje více výzkumu holocaustu a přednáškám než rodině, rodinu přestěhuje do Haify, kde se Randall setkává s židovským i arabským světem, prožívá dětskou lásku k arabské dívce v době bombardování palestinských utečeneckých táborů. I on má rodové znamení - svého netopýrka (Atalefa v hebrejštině), který je mu amuletem, ochráncem.

Sadie vyrůstá v Kanadě u prarodičů, protože její matka, zpěvačka s uměleckým jménem Erra, odešla od rodičů a nezodpovědně počala dítě s otcem, který se vytratil. Prožívá své dětské úzkosti a mindráky, skryté rodové znamení na hýždi chápe jako pohanu, poznamenání. Touží po matce, která si ji nakonec bere do svého rozháraného bohémského života, kde je dítě šťastnější než ve spořádané domácnosti prarodičů. Partner matky ji přivádí k židovství. Zasáhne ji však, když je svědkem matčiny nevěry s Jankem, který se náhle objeví.

Klarysa (Erra) vyrůstá v německé rodině spolu se sestrou, její bratr umírá ve válce, otce někdo udá. Do rodiny přichází Janek, který Klaryse prozradí, že je dítětem vsazeným do rodiny z Polska stejně jako on (jedná se o převýchovu ukradených dostatečně árijských dětí v německých rodinách). Učí jí polsky a plánují útěk. Klarysa začne zpívat písně beze slov (nemá kořeny). Na konci války se vysvětlí, že Klarysa není Polka, ale Ukrajinka. Není však Američany vrácena svým rodičům, protože ti jsou ve východním bloku, ale adoptována do Kanady. I ona má znamení na paži, které ji dává sílu přečkat těžké chvíle a přežít. Klíčová je příhoda s darovanou panenkou.

Dětská vyprávění jsou myšlénkově bohatší než by odpovídalo 6ti letům, ale je v nich obsažená dětská touha po lásce, dětské strachy a stesky i citlivé vnímání světa dospělých. Zajímavé je sledovat chování matek k dětem, které je u všech nějak deformované, otcové v téhle knize vyhrávají. Vychází to snad z osobního prožitku autorky?

Prolínají se různá prostředí, různá náboženství, ideologie, dějinné konflikty a momenty násilí (válka, převýchova dětí, holocaust, bombardování palestinských táborů, válka v Iráku, násilí v americké věznici).

Hlavní výpovědí je, že si životem neseme nejen svůj prožitek, ale i rodové znamení několika generací, které můžeme vnímat jako přítěž či hanbu či jako dar a zdroj životní síly.

Jedna z knih, která by se dala číst znovu.

RED, Robert Schwentke, 2010

Retired Extremly Dangerous.

"Film má být akčním comebackem Bruce Willise, jenž - naštěstí - i dnes dokáže vyvážit akční polohu jemnějším herectvím, aniž by působil trapně či prkenně. V tom mu ani tak nepomáhá scénář, který v mnoha ohledech drží pohromadě jen silou vůle, ale zejména chemie a jiskření mezi hlavními protagonisty-parťáky Helen Mirren, Morganem Freemanem a Johnem Malkovichem. Hlavně poslední ze zmiňovaných stvořil jednu z nejroztomilejších akčních figur - ujetého paranoika, křížence nájemného vraha a zestárlého hipíka, jenž žije v krytu pod svým stařičkým autem a podezírá každého kolemjdoucího, že usiluje o jeho život."

"Uhlazený Karl Urban je v roli padoucha Willisovi víc než důstojným spoluhráčem." Jana Julínková

Celkem výstižné. Staří parťáci potěšili, s kina jsme šli všichni s úsměvem. Pohodovka, "laskavý" akční film o špionech, který má jakousi patinu, nadsázkou upomene na bondovky či snad Muže z Honkongu či z Acapulca. Bruce W. je stále ve formě, Morgan F. je už opravdu starý, ale je to on, J. Malkovich je krásně šílený, Helen Miren (královna Alžběta) s těžkým kulometem oblečená v bílých šatičkách, na kterých průstřel zanechá jen decentní puntík, pobaví, k tomu Brian Cox jako její dávná láska a ruský superšpion. Karl Urban, kdyby se trochu uhladil a místy usmál, by mohl hrát nového Bonda. Film postavený na hercích více než na příběhu (ten je klasickou variací na mnohokrát obehrané téma), na nadsázce (i když sestřelení protitankové střely pistolí hraničí se Smrtonosnou zbraní), paradoxech, zábavných nápadech. Možná jsem už staromilský a důchod mi dýchá na záda, ale mile jsem se pobavil.

Užívej si, co to jde, Woody Allen, 2009

Whatever Works
Další z řady allenovek, především konverzační, ale i situační komedie s příznačným sarkasmem, vtipem, švihem a nádechem romatniky tentokrát opět z New Yorku. Stárnoucí samozvaný genius (je jím skutečně?) Boris Yellnikoff s mrzoutsky až přezíravým pohledem na svět a lidi kolem (Larry David), sarkasticky vtipný glosátor života, "dočasně" bydlí a nakonec se i ožení s mladou naivkou Melody z křesťanského jihu, která rozumu až tolik nepobrala (Evan Rachel Wood). Postupem vstupují do hry Melodyini rodiče a krásný mladík (Henry Cavill - nám známý ze seriálu Tudorovci). Konverzace jiskří brilantními dialogy, které strhnou ke spontánnímu smíchu. Výběr herců a jejich typologie je pro mě dokonalá. V Larry Davidovi je snadné rozeznat podobu s W.A. samotným, podoba Evan R. Wood se Scarlett Johansson (Vicky Cristina Barcelona) je také zjevná (ale rozsvítilo se mi až s dopomocí). Já ty "náhražky" vidím na rozdíl od některých kritiků (viz níže Adam Fiala, který dal filmu 20%!) jako zdařilé. Půvab mladičké a neokoukané E.R.W. může se S.J. jistě soutěžit (že by též faktor mládí i přes poněkud větší nos).

"Allen a Johanssonová jsou až příliš velké extrémy – jeden maximálně ošklivý, druhá maximálně krásná. To je kombinace, které by jaktěživ žádný rozumný, ba ani idealistický člověk neuvěřil. A tak tu máme průměrnější dvojice. I ta je postavena na silném kontrastu, ale ten není tolik propastný, abychom ho s lehkou nadsázkou nepřijali jako možný… jste-li ochotni přistoupit na Allenovu hru, ve které z kombinace stařecké zahořklosti a schopnosti vtipného glosování činí piedestal zájmu žen. Na druhou stranu totiž nelze pochopit (není objasněno), proč by se nějaká dívka (řekněme naivní blondýna toužící po americkém snu) měla zamilovat do těchto neatraktivních kvalit, aniž by ze sebe nedělala hloupou holku (i když manželé Paroubkovi budou z tohohle filmu doslova na větvi – ať žije sexy mozek)." Adam Fiala.

Přerod bigotních křesťanských jižanských rodičů Melody - a to matky v ulítlou sexuálně nevázanou umělkyni a otce v aktivního homosexuála - působí už až groteskně. Komunikace herce s filmovým publikem přispívá k dojmu, že si z nás W.A. stále dělá prču, a není dle mého dojmu velkým přínosem.

Pozn.: Larry David má svoji show na HBO s názvem Larry, kroť se (Curb Your Enthusiasm), běží do roku 2000 dosud, na imdb 9,3/10, na csfd 6,3/10.

Kdo říká, že W.A. stárne: Role Borise Yellnikoffa byla původně napsaná pro Zero Mostela. Po jeho smrti v roce 1977 Woody Allen scénář odložil, ovšem v době potenciální herecké stávky mezi lety 2008 a 2009 se rozhodl použít starý scénář pro svůj nový film.

Lovec draků, Khaled Hosseini, 2003

The Kite Runner

Konečně kniha, která vypráví příběh zauzlený jen jednou časovou kličkou, příběh, který se dobře čte, je dramatický, má propracované postavy, je umělecky zpracovaným zdrojem informací o Afganistánu, Pakistánu a trochu i Americe, příběh, který má druhý a další level - vztah k náboženství a bohu (Aleff jako náboženský fanatik páchající zlo bez výčitek proti nábožensky neformálnímu přesto bohabojnému Bábovi), vztah otce a syna. A pro mě snad nejpřitažlivější - zlo a vina (Aleffovo čisté zlo bez výčitek a Amírova neschopnost zlu čelit a bránit následkům provázená mučivým pocitem viny).

Hosseini vypráví o Amírovi (syn bohatého obchodníka) a Hasanovi (syn rodinného sluhy - a víc než to) a o vztahu mezi většinovými sunnitskými Paštůny a dlouhodobě utlačovanou komunitou šíitských Hazárů, „kteří pojídají myši, mají placaté nosy a jsou jen oslíci nesoucí náklad“. Amír v sobě již nese primární vinu, protože jeho matka (otcova "princezna" vzdáleně pocházející z královské rodiny) zemřela při jeho porodu, Amír není v očích otce mužným synem, tíhne k čtení krásných a hrdinských příběhů, ale sám není odvážný, ráději se věnuje psaní než sportu, na rozdíl od Hasana, který je přirozeně statečný, nadaný tělesně a zřejmě i duševně, i když neumí číst (je jen Hazára). Amírův problematický vztah k otci se vine celou knihou. Otec (Baba) je nebojácný a štědrý ctěný člověk, který sice v Aláha věří, ale formální praktiky a zákazy islámu jsou mu cizí. Ztělesněným zlem je Aleff, bohatý synek Paštuna a Němky, který se vzhlédl v Hitlerovi a který terorizuje hochy v okolí. V dospělosti je fundamentalistickým fanatickým vůdcem Talibanu a bez výčitek znásilňuje, masakruje. Amír nedokáže čelit zlu ve vypjaté scéně, kdy je Hasan Aleffem znásilněn, a jeho pocit viny a znechucení sama sebou jej vede k podvodu a lsti, která už ani nejde odčinit. Zbabělá nečinnost tváří v tvář násilí přeroste v nečestné konání. V dospělosti se vykoupí, když znovu čelí Aleffovi, aby zachránil Hasanova syna Sohrába.

Amír je sice vypravěčem, ale jakýmsi průvodcem knihou je moudrý Rahím Chán, přítel a obchodní partner Baby, který dokáže chápat a domýšlet a který vlastně dovede Amíra k vykoupení.

Historické pozadí knihy nás provede obdobím království, vyhlášením republiky, vpádem sovětských vojsk, občasnskou válkou, nástupem a vládou Talibanu. Amíra a Bábu provázíme na útěku do Pakistánu a následně do Ameriky. Poznáváme některé zvyky a rodinné obřady.

Způsob vyprávění je až schématický, připomíná mýtus či pohádky.

Vztahující se článek Petra Drbohlava z Člověka v tísni v Afganistánu

Seriózní muž, Ethan a Joel Coenové, 2009

„When the truth is found to be lies and all the joys within you dies…you better find somebody to love." Somebody to Love, Jefferson Airplane, 1967

60. leta, radio hraje Somebody to Love, židovská rodina, seriozní univerzitní profesor fyziky Larry žije bezúhonný úspěšný život a najednou jedna trhlina za druhou. Žena ho opouští s jeho známým, děti jsou nezdárné, korejský student nejprve zanechá obálku s úplatkem a pak vyhrožuje udáním, příslib definitivy na universitě je ohrožen anonymními dopisy, nezamětsnaný bratr Artur, který okupuje domácnost, sází a dělá dluhy, si neustále odsává tukovou cystu, přitažlivá sousedka znepokojuje nestydatým opalováním veskrze bez. Film začíná vyšetřením u lékaře. Lze tohle vše přijímat s pokorou a vírou, že bůh činí dobře, aniž by se člověk ptal proč a za co?

Larry hledá rozhřešení u moudrých rabínů. Jeden mu radí snahu o jiný náhled, další mu vypráví příběh o zubaři, který objevil na zubech svého pacienta písmena a pátral po jejich významu. Příběh nemá konec a řešení, prostě někdy nevíme proč.

Navíc je Larry obklopen postavami, které s ním dokáží výborně manipulovat - manželka, která ho podvádí a opouští mu radí, aby se choval jako dospělý, její nový partner mu přináší láhev vína a projevuje účast, objímá ho a nabízí přátelství, aby Larry vše překonal - zvláště slizký typ (herec Fred Melamed mi bohužel připomínal Allena Ginsberga) , děti, bratr zneužívá trpělivosti v rodině, spolupracovník mu jedním dechem přináší velmi znepokojivé zprávy o anonymních udáních a druhým ujišťuje, že jsou bezvýznamné, student a jeho otec vydírají a zastrašují, nakonec i erotická výzva sousedky je manipulací.

Když se všechno zdárně urovnává, přichází telefonát. Volá lékař, že by bylo třeba probrat nález na RTG plic, raději osobně, ne po telefonu. Poslední sekvencí je blížící se tornádo, školníkovi se nedaří otevřít dveře úkrytu a žák, prodávající Larryho synovi trávu, tornádu fascinovaně přihlíží. Že by náznak, že všechny trýzně byly jen prkotiny a hlavní úder teprve přichází?

Určitě jsem nepostřehl všechny významy, film bych si rád zopakoval, svůj význam jistě měla hudba (jak naznačují recenze).

"Seriózní muž dokáže bez intelektuálních striptýzů a formálních exhibicí zhmotnit mystérium lidské existence v jeho komické děsivosti a děsivé komičnosti. A, což je na něm vůbec nejlepší, názorně ukazuje, že hledání odpovědí jen prohlubuje záhadu. Nevědomost je někdy skutečným požehnáním. Jak praví moudrost starých chasidů: Démoni znepokojují jen ty, kteří znepokojují je.“ Vít Schmarc

Široce otevřené oči, Haim Tabakman, 2009

Prvotina israelského režiséra o homosexuálním vztahu dvou mužů Arona a Ezriho (košer řezníka, manžela Rivky a otce 4 dětí, a jeho náhodného pomocníka, studenta v ješivě) v ortodoxní židovské komunitě - viz obsah. Odlišnost se střetne s přísnými pravidly. Otázkou je zda široce otevřené oči jsou oči boží (bůh stvořil nás a tento svět ne proto, abychom trpěli, ale abychom byli šťastní)? Ne, jsou to oči lidí, oči společnosti, které vidí v odlišném chování narušení a ohrožení řádu. A společnost si to s provinilcem přímo projevovaným tlakem rychle srovnává - pouliční noviny vylepené a roznášené oznamují nepravost, napětí při modlidbách a studiu Tory, mravnostní hlídka, která hrozí újmou na majetku i zdraví, vyobcování z komunity, ztráta zákazníků, do výlohy létající kameny, přímé fyzické násilí na Ezrim.

Další nápady a souvislosti:
Společnost ortodoxních židů je separována dle pohlaví, ženy a muži zvlášť na modlidbách i v práci a ve společnosti. Zdá se, že mužský svět je zde hlavním dějištěm, role žen jsou podružné. Není to tím spíše živnou půdou homosexuality?

Mikve slouží k rituální očistě - ve filmu v ní probíhá první obnažení a první tělesný kontakt obou mužů. Očišťuje se zde žena po menstruaci - proto poznámka ženy před ulehnutím na manželskou postel "byla jsem v mikvi". Nebylo zcela jednoznačné, zda se na konci šel Aron do mikve očistit, aby se vrátil ke své ženě a komunitě, či zda uniká a již se v poslední sekvenci zpod hladiny nevynoří?? Mikve je nádrž na přírodní vodu. Ve filmu se opakovaně objevuje déšť či voda z tryskajícího potrubí při vypjaté scéně rvačky, voda opakovaně máčí hlavní aktéry - symbol?

Sex ortodoxních židů - byla jsem v mikvi a rozpuštění stále zahalených vlasů, cudné svlečení pod prostěradlem, pod kterým probíhá i sex, jakoby nesměl na světlo boží.

Mravnostní hlídka (Modesty Patrol, Chastity Squad) ukončí nežádoucí předmanželský milenecký vztah a urychlí svatbu Sáry s jiným určeným mužem. Stejně tak zakročí v případě Arona a Ezriho.

Přináší víra a život v ortodoxní komunitě radost a štěstí ze sounáležitosti a začlenění či jen odříkání? Jak široké mohou být hranice tolerance v komunitě ortodoxně věřících (ať už židů či jiných)?

Cesta/The Road, John Hillcoat, 2009

Dle předlohy Cormacka McCarthyho - Cesta - Pullitzerova cena v roce 2007 (též Tahle země není pro starý) - asi by stálo za to si přečíst knihu, alespoň pro porovnání, co dokáže vyprávět na rozdíl od filmu. Film o putování otce s malým synem spálenou zemí po neurčené globální katostrofě, putování na jih a za nadějí - opakovaný motiv cesty, zhroucení civilizace, vůle přežít v mezní situaci, snaha zachovat lidství a morální hodnoty. Ústředním motivem je hlad, strach z kanibalismu - nepropadnout mu a nebýt sněden, zůstat "dobrým hochem" a dál v sobě "nést plamen" naděje, vůle a lidskosti.

Krátce po začátku jsem se ptal, zda to hodinu a 3/4 vydržím. Nakonec přes depresi, kterou musí film vyvolávat, a přes v podstatě plochý děj i jednoduché poslání udrží film hladinu napětí. Přikláním se k tomu, že jde o film pocitový nikoli dějový. Pro otce je hlavní motivací pro přežití syn, tím podivnější se jeví, že matka dokázala rodinu opustit a odešla zemřít do tmy a zimy. Přesto, že otec umírá, nachází hocha rodina dobrých lidí se psem (všechna zvířata vyhynula, nadějí a symbolem je živý brouk - nalezený právě v okamžiku, kdy otce zasáhne šíp). Postavy nemají jména.

Viggo Mortensen ve zcela jiné roli než Aragorn určitě nezklamal. Pozoruhodná je postava téměř slepého starce - Robert Duvall. Působivé je prostředí spálené a v trosky změněné země - např. výškový most. Hudba Nick Cave - Hillcoat a Cave spolupracovali na filmu Proposition.

Květ pouště, Sherry Horman, 2009

Film dle autobiografické knihy Desert Flower - životní příběh Waris Dirie - nomádské dívky ze Somálska, která se stala top modelkou a vyslankyní OSN pro boj za zákaz ženské obřízky. Film o silné touze po jiném životě a o šťastném a úspěšném úniku z pouště až na modní mola metropolí a do sálů OSN, o krásné ženě s genitáliemi mutilovanými obřízkou a snad i o vztahu k matce a rodině. Krásná je postava fotografa Terence Donovana, který s Waris Dirie a Naomi Campbell nafotil kalendář Pirelli 1987. Právě focení na kalendář, kde se Waris poprvé a ve filmu naposledy cudně odhaluje, je půvabnou scénou - hra stydlivé modelky, která je v situaci, kdy nemůže obnažení odmítnout, a citlivého profesionála se zaujetím pro práci. Ve filmu hraje též Sally Hawkins (držitelka zlatého globu za nejlepší herečku) a Anthony Mackie (sergeant Sanborn z The Hurt Locker).
Waris Dirie hrála v James Bondovi 1987 - The Living Daylight.

Za písní Severu aneb Proč bychom se neztratili. Zdeněk Šmíd, 2000

"Pamatujte si a) nikde to není stejné, b) vždycky to stojí za to."

O Geirangerfjordu:
"Ale jsou v Norsku hezčí fjordy. Míň kroucené, míň zelené, zato s duší. Duše fjordu se rozpíná v tichu a samotě. Tichu neublíží hrom, vítr, křik ptáků, frkání losa, řev vln, pád stromu, píseň víly. Ublíží mu turistův křik, byť láskyplný. Samotě zas neublíží hejna ptáků, tuleňů a ryb. Ani miliony žlutých listů na hladině. Ublíží jí výletní loď.
I Geirangerfjord má duši, ale malou, vyděšenou. Jsou tu lodě z Osla, z Athén, z Ameriky a autobusy až z Pelhřimova.
Chtěl bych přijet do Geirangeru v zimní noci. Slyšel bych jen šplouchání vln o pobřeží, vzlyk severské meluzíny. Pár okýnek by svítilo do tmy. Sněžnou cestou by přešel zachumlaný strejc, dívka ve vlňáku nebo trpaslík. Celé městečko by spalo v nehybné obří náruči ."

Milá knížečka známého autora, zápisky z "českého" putování dvěma auty po Dánsku, Švédsku a hlavně Norsku, plná poetiky, romantiky, postřehů, citu pro přírodu a pro drobné příhody, doplněná pasážemi z norských pohádek a mýtů i místopisnými informacemi.

Ilustroval Václav Kabát
Navazuje kniha Dlouhé noci Vikingů aneb Vraťte nám rabiáty.

Smrt číhá všude, The Hurt Locker, Kathryn Bigelow, 2008

"The rush of battle is often a potent and lethal addiction, for war is a drug." Chris Hedges.

Motto filmu převzaté z knihy válečného novináře Christopher Lynn Hedgese (1956), konkrétně z knihy War Is a Force That Gives Us Meaning, 2002.

Šestioskarový film (nejlepší film, scénář, režie) porazil Avatara více než 6:3. Válečný film o současné válce, o profesi vojáka, o špičkovém pyrotechnikovi, kterého nebezpečí nejen baví, ale zřejmě je potřebuje jako drogu. Přes svoji délku 137 min a minimalistický děj drží film v napětí od začátku do konce. Je natočen dokumentární formou - vojenské akce pyrotechnické jednotky jsou jen spoře pospojovány záběry z kasáren či města, psychologický vývoj postav je též minimální. Napětí je nejen z toho, že bomby mohou kdykoliv vybuchnout, ale též kterýkoli s četných okolních diváků v hábitu může kdykoli situaci komplikovat a přitom se ke každému z nich voják musí chovat "s úctou". Napětí zvyšováno detaily - odhozená vysílačka, krví slepené náboje v zásobníku, mouchy na tváři ostřelovače, běžící stěrače na autě s výbušninou...znervozňující holé ruce pyrotechnika oblečeného do ochranného skafandru. Titulky odpočítávají dny do rotace (výměny) jednotky za novou jednotku, každý den je k nepřežití. Nakonci se začíná opět u 365. Výborným kontrastem je scéna, kdy manželka pošle pyrotechnika na dovolené vybrat v supermarketu vločky (nekonečný regál různých druhů je neřešitelným problémem).

Obdivuhodné je, že film natočila žena. Ve filmu se krátce jako manželka hlavního hrdiny (Jeremy Renner - perfektní volba) objeví Evangeline Lilly - Pihatka z Lost.

Smrt Zajdy Munroa, Nick Cave, 2009

Druhá kniha známého zpěváka skupin The Bad Seeds a Grinderman je rozdělena do 3 částí: Chlívák, Cesťák a Mrtvý muž. Směřování děje je dáno názvem i první větou: "V hajzlu jsem", pomyslí si Zajda Munro ve chvilce jasnozřivosti příznačné pro ty, kdo mají brzy zemřít.
O čem je tato dost bezútěšná kniha, je snad vystiženo poslední větou, kterou Zajda pronese: "Jenom mi přišlo, že svět je místo, kde není lehký být dobrej člověk," řekne Zajda, zavře oči, vydechne a znehybní.

Zajda je cesťák s kosmetickým zbožím a věčně nadržený děvkař, nevěrný manžel, kterému se krásná a snad i kdysi milovaná žena Lilly ze žárlivosti oběsí, špatný otec devítiletého Zajdy juniora a stejně špatný syn umírajícího otce, živel, který v duchu i ve skutečnosti svléká ženy na potkání a je stále připraven je šukat, zippem zapaluje jednu lambertku za druhou, chlastá whisky i vodku Smirnoff, hází do sebe prášky a občas i drogy, ožralý řídí jako šílenec své racky podělané žluté Punto, provokuje a dostává přes hubu, nejraději je na štrece po hotelích a když není po ruce ženská, tak si představuje lesklé, hladké a drahé prominentní vaginy a ukájí se - nejčastěji vaginu Avril Lavigne nebo zlaté kalhotky Kylie Minogue (se kterou autor a zpěvák ve skutečnosti spolupracoval, oběma zpěvačkám se v závěru také omlouvá). Občas mu sekunduje spolupracovník Pudl a nadřízený tlusťoch Geoffrey.

Druhým hrdinou je Zajda junior, který otce zbožně obdivuje a miluje, upíná se k němu po smrti své matky, po které teskní a po které mu zbyla encyklopedie, kterou mu máma jednou dala, protože ho hrozitánsky miluje. Je encyklopedicky přemoudřelý, jinak naivní, celou knihu mu hnisají zanícené oči, bojí se, že oslepne, ale nikdo a hlavně Zajda otec to vůbec neřeší. Celá kniha je jedna dlouhá apokalypsa, závratný tobogán ústící ve smrt.

Přes všechnu vulgaritu i bezútěšnost kniha zaujme svou obrazností, udrží celou dobu napětí a jazykem přímo perlí. Smekám klobouk před překladatelkou Michalou Markovou.

Pro ilustraci:
"Pak Zajda zmizí v zastíněném vestibulu schodiště. Přeskočí kondom plný mrtvé puberťácké mrdky, kerý se válí ve smetí pod schodištěm. Čpavý, chemický puch chloru a moči ho praští přes nos a on si bůhvíproč vzpomene na ten sexy surreálný kontrast mezi chlupatými válenkami Pamely Andersonové a její (skoro) do hladka vyholenou kundičkou. Než vyšlape schody, už mu stojí v poklopci slušný stan."

"Zajda se krokem operetního padoucha vyplíží z hotelového pokoje, televizi nechá běžet a zavře za sebou. Chodba na pohled i na omak připomíná velrybí tuk. Zajda po ní vyrazí krokem směšným i příšerným zároveň a pod nohama se mu odvíjí fekální proud hořčičně hnědého koberce."

Část popisu těžce nemocného otce:
"Kůži na tváři má šedivou jako sešrotované noviny, dásně zubních protéz jsou cyklámově flekaté a zuby masivní a hnědé. Z temene vejčité lebky mu jako omáčka stéká nános bezbarvých vlasů. V jedné ruce třímá těžkou hůl, v té druhé kapesník děsuplně nepříjemného vzhledu. "



_____________________
O největším hitu renomovaného britského nakladatelství Canongate na tento rok, prodanému do třiceti zemí světa, napsal Irvine Welsh: „Kdyby orgasmy byly malé smrti, tak by nám bylo hned jasné, na co hlavní hrdina této knihy sejde ze světa. Smíchejte McCarthyho, Kafku a lidového komedianta, a vyjde vám Zajda Munro. Je to nenechavá četba nesoucí všechny známé Caveovy atributy: horor a lidství skryté pod tenkým povrchem ryčné a hravé odrhovačky.“

Lascivní balada o marnosti zběsilého bytí. Jan Vrba
"Zajda je už odedávna odsouzen k smrti, vlastně je to od počátku knihy, od našeho prvního setkání, mrtvý muž, zombie - i když není první, kdo na stránkách knihy umírá. Je ubit vlastní neschopností vyrovnat se s ubíjejícím životem, závislostí na náhražkách emocí a citů, hysterickými pokusy uniknout - ale z čeho vlastně?, je obětí sebe sama. Jeho způsob života (či spíše přežívání) nás může odpuzovat, ale také přitahovat, můžeme se děsit a pohoršovat, stejně tak jako bavit. V tom je největší síla románu. Absurdita se tu mísí s černým humorem, fantasmagorie s realismem, agresivní brutalita s nemohoucností. Nad vším se vznáší pach alkoholu, spermatu, kokainu, krve. Cave nám ale (naštěstí) nenabízí mravní rozuzlení."

Běžky, Bavorská Šumava, únor 2010

26. 2. 2010 - Vyjíždíme ráno z Plzně v 7 hodin (ze Sokolova autem 4:45), cestovka Loudatour, průvodce Petr Mikota, se mnou Míra Mašek a Miloš Matějka, organizováno ve spolupráci s lékařskými odbory fakultní nemocnice, takže spousta lékařů - Dortovi, Jedlička, další. Ubytování ve Volarech v hotelu Chata blízko nádraží - pokoje spíše typu ubytovna, ale s příslušenstvím na pokoji, jednoduchá výbava, výborné snídaně formou bufetu, večeře standard, řídké polévky. Ve Volarech jsou pozoruhodné dřevěné tyrolské statky - domy přistěhovalců z Tyrol, několik zachováno, ostatní podlehly zkáze při požárech v 19. století a po válce - odprodány na palivové dříví. Zima 2009/2010 běžkařsky zdařilá - do vánoc bez sněhu, od konce prosince leží sníh i ve městech prakticky do konce února a teploty jsou stále pod nulou i přes den (pozděší pozn.: ještě po 15. březnu nad 300 m n.m. hustě sněží).

První den jedeme hned do stopy. Vyjíždíme z Bischofsreutu (Loipenzentrum se slavobránou a mapou), stoupáme lesy klouzavou stopou (klistrujeme) směrem na Haidel, 1167 m, kde stojí krásná dřevěná rozhledna a telekomunikační věž, přístřešky s turistickými a místopisnými informacemi. Bohužel je mlha a drobně prší. Přesto lezu na věž, zajímá mě konstrukce (stavěno ze segmentů pomocí vrtulníku).

Zdroj 2010_02_27_Bavorska_Sumava

Z Haidelu pomalu sjížíme do Haidemühle, místy pěkné bruslařské terény ( s mírným sklonem dolů), cesta místy dosti klikatá, ale dobře značená. V Haidemühle najíždíme na zrušenou železniční trať, pak musíme chvíli pěšky do stopy za městečkěm. Zpět do Bischofsreutu již dost otrava, stoupání po loukách podél silnice, stopa mokrá klouzavá, ale již neprší a pomalu prosycháme. Ještě v Bischofsreutu vystupujeme po louce (lépe snad jít pěšky po silnici) a zpět přes les na východiště - parkoviště.

27. 2. 2010 - Krásný den, jeden z nejhezčích tuto zimu, kdy mohu být venku. Vyjíždíme z Haidemühle po zrušené železniční trati (zbudovaná roku 1910), která původně vedla z Prachatic do Waldkirchenu a dále do Passau (Adalbert Stifter Geh- und Radweg und Loipe). Stopa je ledová, opět přimazáváme klistr. Za Fauenbergem odbočujeme doleva po Bayerwaldloipe a stoupáme z 803 m na 1311 m vysoký Třístoličník. Zpočátku je cesta ještě povlovná, některé úseky bruslíme, pak už jen ťapeme, připomíná to spíše skialpinistické stoupání. Ale stojí to za to. Na vrcholu krásná zima, ojíněná torza kůrovcem a povětrností poškozených stromů, žulové sklaní útvary (zřejmě odtud název Třístoličník - Dreisesselberg), otevřená hospoda s výbornou gulášovkou a pivem. Z německé stany sem vede silnička, z české prý dosti neschůdná cesta. V létě lze odtud jít po hřebeni na Trojmeznou horu a Trojmezí (ČR, SRN, A). Po občerstvení přejíždíme na pár set metrů vzdálený Hochstein 1336 m s vyhlídkou a křížem na žulových skalách a s kaplí, kterou postavilo město Prachatice svému rodáku Janu Nepomuku Neumannovi, který žil hlavně v Pittsburgu a Philadelphii, kde byl biskupem a kde také ve 49 letech v roce 1860 zemřel. V roce 1963 byl tento český rodák blahořečen a v roce 1977 svatořečen a stal se tak prvním americkým svatým.

Zdroj 2010_02_27_Bavorska_Sumava

Zdroj 2010_02_27_Bavorska_Sumava

Z Hochsteinu pokračujeme po krátkém sjezdu po hřebínku mezi stromy a sklaními útvary k horní části sjezdovky, po které částečně scházíme a částečně sjíždíme zpět do Frauenbergu (bohužel jsme minuli cestu na skating, která sjezdovku přetíná). Pak pokračujeme po "kolejích" - zmrzlé stopě na železniční trati - přes Altreichenau, Neureichenau do Jandelsbrunnu (celkem trať Haidemühle - Jandelsbrunn asi 19 km). Mírný sklon umožňuje jet velké úseky jen za pomoci odpichování holemi, paráda.

28. 2. 2010 - Ráno drobně prší, beru si nepromokavou bundu, i když riskuji přehřívání. Nakonec celou cestu absolvujeme bez deště a navíc s krásnými výhledy. Začínáme v Mauth - opět slavobrána a záčátek stop - Bayerwaldloipe, stoupáme zpočátku zvolna, pak strměji nad městečko Finsterau - poblíž Museumsdorf (skanzen) - odtud je nádherný výhled na městečko, vlevo od něj vrch Haidel a vpravo dlouhé panorama Alp.

Zdroj 2010_02_27_Bavorska_Sumava

Od Finsterau sjíždíme údolím směrem na Mitterfirmiansreut, kde na nás čeká autobus. Cestou svačíme u srubu u jezera, pěkná chvilka pohody. Konec cesty je už nezáživný, nahoru dolů, strmá stoupání, stopa ledovatá, samé listí a jehličí, na klistru se nám vrší herbář, potěšením jsou jen okolní habrové lesy. Poslední den jsme se klasickým běžkařským stylem moc nesvezli - ťapání do kopce či sjezd. Odjíždíme v 16 hodin opět za drobného deště a před 19. hodinou jsme v Plzni (běží se zrovna závěrečná 50tka na olympiádě ve Vancouveru - Bauer je 12.). Sníh v městech za poslední 3 dny prakticky zmizel, ale později znovu napadal.

Pochoutka, Muriel Barberyová, Paris 2000, Host 2009

Vyprávění o slavném kritikovi jídla a restaurací, který má do dvou dnů zemřít a který hledá ve vzpomínkách chuť: "...chuť, která pulsuje mým srdcem, ....chuť, (která) je skutečnou a jedinou pravdou celého mého života a v níž spočívá klíč k citům, jež jsem kdysi umlčel, ...chuť kdesi z děství či z doby dospívání,...chuť uhnízděná v nejskrytějších hlubinách mého nitra,...neobyjčené, skvostné jídlo z časů před jakoukoli kritickou zkušeností.."

Vzpomínky na pokrmy, jídla, situace při jídle, vůně předložené poetickým jazykem jako báseň psaná v próze.
"Slova: schránky, v nichž se shromažďuje sama skutečnost a v jediném okamžiku metamorfuje na básnickou sbírku; kouzelníci, kteří mění tvář skutečnosti a okrašlují ji z toho titulu, aby ji učinili zapamatovatelnou, uchovatelnou v knihovně našich vzpomínek. Celý náš život není ničím jiným než osmózou slov a činů, v níž ta první odívají ty druhé svým slavnostním šatem."

"Nikdy mi z paměti nevymizí pocit, že čerstvá zelenina s majonézou má v sobě cosi bytostně sexuálního. Tuhá zelenina se vnoří do jemné majonézy....Osmoticky vznikne nová, skvostná substance. Majonéza i zelenina setrvají nezměněny a samy sebou, leč - stejně jako při tělesném aktu - ve vzájemném opojení."

Kapitoly o pokrmech se střídají s kapitolami myšlének a vzpomínek blízkých, milujících i nenávistných, služebné, kočky, sošky Venuše na pokojském stole, lékaře, milenek, ale i žebráka a domovnice Renée, známé z románu S elegancí ježka (zde je i postava žebráka, ale na to mě upozornila až přečtená kritika).. Tyto kapitoly skládají mozaiku života hlavní postavy. V té je rozpor mezi jemnocitem pro jídlo a zřejmou necitlivostí pro své bližní, manželku, děti, ale i žebráka... Jemnocit pro jídlo je i zdrojem opojení mocí - rozhodování o restauracích, jejich vyzdvihování a zatracování. Paralely s Proustem uváděné kritikou (Proustovy madlenky) jsem též neodhalil.

Manželka Anna: "Od prvních dnů jsem vnímala pocty, které mu byly nabízeny daleko ode mne, jiné ženy, zázračnou kariéru šíleně talentovaného svůdce....Vždy jsem to věděla a nebrala to v potaz. Důležité byly pouze jeho návraty, vždy se vrátil a mně to stačilo, stačilo mi být tou, k níž se vrací, roztržitě, letmo - ale s jistotou....Kdybyste věděli, co jsem prožila nocí, co nocí jsem prožila v jeho náruči, chvěla se vzrušením, umírala touhou, drcena jeho královskou tíhou, jeho božskou silou, ano, šťastná, tak šťastná jako milující žena v harému onoho večera, kdy na ni přijde řada, kdy poníženě přijme dar, jímž jsou perly jeho pohledu - protože žije pouze pro něho, pro jeho objetí, pro jeho světlo. Možná mu připadá plachá, stydlivá, dětinská;, venku má jiné milenky, tygřice, smyslné kočky, chlípné panterky, s nimiž řve blahem v hlučných prostopášnostech plých erotické gymnastiky, a když to skončí , má pocit, že objevil svět, naparuje se pýchou, naparuje se vírou ve svou mužnost - ale ona, ona se raduje z mnohem hlubších rozkoší, němých rozkoší, ona dává, dává se celá, zbožně přijímá, v nábožném tichu čeká na vrchol, téměř na zapřenou, protože to je to jediné, co potřebuje: jeho přítomnost, jeho objetí. Je šťastná."

O babičce: "Tato žena měla talent rozpoznat sůl bytí v tom, v čem ostatní viděli překážky."

Velmi půvabná, milá kniha, i když S elgancí ježka mělo větší filosofický přesah. Dalo by se v ní číst před spaním pár odstavců stejně jako z Rozmarného léta.

Douška: Ústředním pupkem skrytým v nejhlubších představách byly nakonec buchty ze supermarketu v průhledném plastikovém obalu namačkané jedna vedle druhé jako spící štěňata v příjemně vyhřátém chumlu (citováno volně).