Květ pouště, Sherry Horman, 2009

Film dle autobiografické knihy Desert Flower - životní příběh Waris Dirie - nomádské dívky ze Somálska, která se stala top modelkou a vyslankyní OSN pro boj za zákaz ženské obřízky. Film o silné touze po jiném životě a o šťastném a úspěšném úniku z pouště až na modní mola metropolí a do sálů OSN, o krásné ženě s genitáliemi mutilovanými obřízkou a snad i o vztahu k matce a rodině. Krásná je postava fotografa Terence Donovana, který s Waris Dirie a Naomi Campbell nafotil kalendář Pirelli 1987. Právě focení na kalendář, kde se Waris poprvé a ve filmu naposledy cudně odhaluje, je půvabnou scénou - hra stydlivé modelky, která je v situaci, kdy nemůže obnažení odmítnout, a citlivého profesionála se zaujetím pro práci. Ve filmu hraje též Sally Hawkins (držitelka zlatého globu za nejlepší herečku) a Anthony Mackie (sergeant Sanborn z The Hurt Locker).
Waris Dirie hrála v James Bondovi 1987 - The Living Daylight.

Za písní Severu aneb Proč bychom se neztratili. Zdeněk Šmíd, 2000

"Pamatujte si a) nikde to není stejné, b) vždycky to stojí za to."

O Geirangerfjordu:
"Ale jsou v Norsku hezčí fjordy. Míň kroucené, míň zelené, zato s duší. Duše fjordu se rozpíná v tichu a samotě. Tichu neublíží hrom, vítr, křik ptáků, frkání losa, řev vln, pád stromu, píseň víly. Ublíží mu turistův křik, byť láskyplný. Samotě zas neublíží hejna ptáků, tuleňů a ryb. Ani miliony žlutých listů na hladině. Ublíží jí výletní loď.
I Geirangerfjord má duši, ale malou, vyděšenou. Jsou tu lodě z Osla, z Athén, z Ameriky a autobusy až z Pelhřimova.
Chtěl bych přijet do Geirangeru v zimní noci. Slyšel bych jen šplouchání vln o pobřeží, vzlyk severské meluzíny. Pár okýnek by svítilo do tmy. Sněžnou cestou by přešel zachumlaný strejc, dívka ve vlňáku nebo trpaslík. Celé městečko by spalo v nehybné obří náruči ."

Milá knížečka známého autora, zápisky z "českého" putování dvěma auty po Dánsku, Švédsku a hlavně Norsku, plná poetiky, romantiky, postřehů, citu pro přírodu a pro drobné příhody, doplněná pasážemi z norských pohádek a mýtů i místopisnými informacemi.

Ilustroval Václav Kabát
Navazuje kniha Dlouhé noci Vikingů aneb Vraťte nám rabiáty.

Smrt číhá všude, The Hurt Locker, Kathryn Bigelow, 2008

"The rush of battle is often a potent and lethal addiction, for war is a drug." Chris Hedges.

Motto filmu převzaté z knihy válečného novináře Christopher Lynn Hedgese (1956), konkrétně z knihy War Is a Force That Gives Us Meaning, 2002.

Šestioskarový film (nejlepší film, scénář, režie) porazil Avatara více než 6:3. Válečný film o současné válce, o profesi vojáka, o špičkovém pyrotechnikovi, kterého nebezpečí nejen baví, ale zřejmě je potřebuje jako drogu. Přes svoji délku 137 min a minimalistický děj drží film v napětí od začátku do konce. Je natočen dokumentární formou - vojenské akce pyrotechnické jednotky jsou jen spoře pospojovány záběry z kasáren či města, psychologický vývoj postav je též minimální. Napětí je nejen z toho, že bomby mohou kdykoliv vybuchnout, ale též kterýkoli s četných okolních diváků v hábitu může kdykoli situaci komplikovat a přitom se ke každému z nich voják musí chovat "s úctou". Napětí zvyšováno detaily - odhozená vysílačka, krví slepené náboje v zásobníku, mouchy na tváři ostřelovače, běžící stěrače na autě s výbušninou...znervozňující holé ruce pyrotechnika oblečeného do ochranného skafandru. Titulky odpočítávají dny do rotace (výměny) jednotky za novou jednotku, každý den je k nepřežití. Nakonci se začíná opět u 365. Výborným kontrastem je scéna, kdy manželka pošle pyrotechnika na dovolené vybrat v supermarketu vločky (nekonečný regál různých druhů je neřešitelným problémem).

Obdivuhodné je, že film natočila žena. Ve filmu se krátce jako manželka hlavního hrdiny (Jeremy Renner - perfektní volba) objeví Evangeline Lilly - Pihatka z Lost.

Smrt Zajdy Munroa, Nick Cave, 2009

Druhá kniha známého zpěváka skupin The Bad Seeds a Grinderman je rozdělena do 3 částí: Chlívák, Cesťák a Mrtvý muž. Směřování děje je dáno názvem i první větou: "V hajzlu jsem", pomyslí si Zajda Munro ve chvilce jasnozřivosti příznačné pro ty, kdo mají brzy zemřít.
O čem je tato dost bezútěšná kniha, je snad vystiženo poslední větou, kterou Zajda pronese: "Jenom mi přišlo, že svět je místo, kde není lehký být dobrej člověk," řekne Zajda, zavře oči, vydechne a znehybní.

Zajda je cesťák s kosmetickým zbožím a věčně nadržený děvkař, nevěrný manžel, kterému se krásná a snad i kdysi milovaná žena Lilly ze žárlivosti oběsí, špatný otec devítiletého Zajdy juniora a stejně špatný syn umírajícího otce, živel, který v duchu i ve skutečnosti svléká ženy na potkání a je stále připraven je šukat, zippem zapaluje jednu lambertku za druhou, chlastá whisky i vodku Smirnoff, hází do sebe prášky a občas i drogy, ožralý řídí jako šílenec své racky podělané žluté Punto, provokuje a dostává přes hubu, nejraději je na štrece po hotelích a když není po ruce ženská, tak si představuje lesklé, hladké a drahé prominentní vaginy a ukájí se - nejčastěji vaginu Avril Lavigne nebo zlaté kalhotky Kylie Minogue (se kterou autor a zpěvák ve skutečnosti spolupracoval, oběma zpěvačkám se v závěru také omlouvá). Občas mu sekunduje spolupracovník Pudl a nadřízený tlusťoch Geoffrey.

Druhým hrdinou je Zajda junior, který otce zbožně obdivuje a miluje, upíná se k němu po smrti své matky, po které teskní a po které mu zbyla encyklopedie, kterou mu máma jednou dala, protože ho hrozitánsky miluje. Je encyklopedicky přemoudřelý, jinak naivní, celou knihu mu hnisají zanícené oči, bojí se, že oslepne, ale nikdo a hlavně Zajda otec to vůbec neřeší. Celá kniha je jedna dlouhá apokalypsa, závratný tobogán ústící ve smrt.

Přes všechnu vulgaritu i bezútěšnost kniha zaujme svou obrazností, udrží celou dobu napětí a jazykem přímo perlí. Smekám klobouk před překladatelkou Michalou Markovou.

Pro ilustraci:
"Pak Zajda zmizí v zastíněném vestibulu schodiště. Přeskočí kondom plný mrtvé puberťácké mrdky, kerý se válí ve smetí pod schodištěm. Čpavý, chemický puch chloru a moči ho praští přes nos a on si bůhvíproč vzpomene na ten sexy surreálný kontrast mezi chlupatými válenkami Pamely Andersonové a její (skoro) do hladka vyholenou kundičkou. Než vyšlape schody, už mu stojí v poklopci slušný stan."

"Zajda se krokem operetního padoucha vyplíží z hotelového pokoje, televizi nechá běžet a zavře za sebou. Chodba na pohled i na omak připomíná velrybí tuk. Zajda po ní vyrazí krokem směšným i příšerným zároveň a pod nohama se mu odvíjí fekální proud hořčičně hnědého koberce."

Část popisu těžce nemocného otce:
"Kůži na tváři má šedivou jako sešrotované noviny, dásně zubních protéz jsou cyklámově flekaté a zuby masivní a hnědé. Z temene vejčité lebky mu jako omáčka stéká nános bezbarvých vlasů. V jedné ruce třímá těžkou hůl, v té druhé kapesník děsuplně nepříjemného vzhledu. "



_____________________
O největším hitu renomovaného britského nakladatelství Canongate na tento rok, prodanému do třiceti zemí světa, napsal Irvine Welsh: „Kdyby orgasmy byly malé smrti, tak by nám bylo hned jasné, na co hlavní hrdina této knihy sejde ze světa. Smíchejte McCarthyho, Kafku a lidového komedianta, a vyjde vám Zajda Munro. Je to nenechavá četba nesoucí všechny známé Caveovy atributy: horor a lidství skryté pod tenkým povrchem ryčné a hravé odrhovačky.“

Lascivní balada o marnosti zběsilého bytí. Jan Vrba
"Zajda je už odedávna odsouzen k smrti, vlastně je to od počátku knihy, od našeho prvního setkání, mrtvý muž, zombie - i když není první, kdo na stránkách knihy umírá. Je ubit vlastní neschopností vyrovnat se s ubíjejícím životem, závislostí na náhražkách emocí a citů, hysterickými pokusy uniknout - ale z čeho vlastně?, je obětí sebe sama. Jeho způsob života (či spíše přežívání) nás může odpuzovat, ale také přitahovat, můžeme se děsit a pohoršovat, stejně tak jako bavit. V tom je největší síla románu. Absurdita se tu mísí s černým humorem, fantasmagorie s realismem, agresivní brutalita s nemohoucností. Nad vším se vznáší pach alkoholu, spermatu, kokainu, krve. Cave nám ale (naštěstí) nenabízí mravní rozuzlení."

Běžky, Bavorská Šumava, únor 2010

26. 2. 2010 - Vyjíždíme ráno z Plzně v 7 hodin (ze Sokolova autem 4:45), cestovka Loudatour, průvodce Petr Mikota, se mnou Míra Mašek a Miloš Matějka, organizováno ve spolupráci s lékařskými odbory fakultní nemocnice, takže spousta lékařů - Dortovi, Jedlička, další. Ubytování ve Volarech v hotelu Chata blízko nádraží - pokoje spíše typu ubytovna, ale s příslušenstvím na pokoji, jednoduchá výbava, výborné snídaně formou bufetu, večeře standard, řídké polévky. Ve Volarech jsou pozoruhodné dřevěné tyrolské statky - domy přistěhovalců z Tyrol, několik zachováno, ostatní podlehly zkáze při požárech v 19. století a po válce - odprodány na palivové dříví. Zima 2009/2010 běžkařsky zdařilá - do vánoc bez sněhu, od konce prosince leží sníh i ve městech prakticky do konce února a teploty jsou stále pod nulou i přes den (pozděší pozn.: ještě po 15. březnu nad 300 m n.m. hustě sněží).

První den jedeme hned do stopy. Vyjíždíme z Bischofsreutu (Loipenzentrum se slavobránou a mapou), stoupáme lesy klouzavou stopou (klistrujeme) směrem na Haidel, 1167 m, kde stojí krásná dřevěná rozhledna a telekomunikační věž, přístřešky s turistickými a místopisnými informacemi. Bohužel je mlha a drobně prší. Přesto lezu na věž, zajímá mě konstrukce (stavěno ze segmentů pomocí vrtulníku).

Zdroj 2010_02_27_Bavorska_Sumava

Z Haidelu pomalu sjížíme do Haidemühle, místy pěkné bruslařské terény ( s mírným sklonem dolů), cesta místy dosti klikatá, ale dobře značená. V Haidemühle najíždíme na zrušenou železniční trať, pak musíme chvíli pěšky do stopy za městečkěm. Zpět do Bischofsreutu již dost otrava, stoupání po loukách podél silnice, stopa mokrá klouzavá, ale již neprší a pomalu prosycháme. Ještě v Bischofsreutu vystupujeme po louce (lépe snad jít pěšky po silnici) a zpět přes les na východiště - parkoviště.

27. 2. 2010 - Krásný den, jeden z nejhezčích tuto zimu, kdy mohu být venku. Vyjíždíme z Haidemühle po zrušené železniční trati (zbudovaná roku 1910), která původně vedla z Prachatic do Waldkirchenu a dále do Passau (Adalbert Stifter Geh- und Radweg und Loipe). Stopa je ledová, opět přimazáváme klistr. Za Fauenbergem odbočujeme doleva po Bayerwaldloipe a stoupáme z 803 m na 1311 m vysoký Třístoličník. Zpočátku je cesta ještě povlovná, některé úseky bruslíme, pak už jen ťapeme, připomíná to spíše skialpinistické stoupání. Ale stojí to za to. Na vrcholu krásná zima, ojíněná torza kůrovcem a povětrností poškozených stromů, žulové sklaní útvary (zřejmě odtud název Třístoličník - Dreisesselberg), otevřená hospoda s výbornou gulášovkou a pivem. Z německé stany sem vede silnička, z české prý dosti neschůdná cesta. V létě lze odtud jít po hřebeni na Trojmeznou horu a Trojmezí (ČR, SRN, A). Po občerstvení přejíždíme na pár set metrů vzdálený Hochstein 1336 m s vyhlídkou a křížem na žulových skalách a s kaplí, kterou postavilo město Prachatice svému rodáku Janu Nepomuku Neumannovi, který žil hlavně v Pittsburgu a Philadelphii, kde byl biskupem a kde také ve 49 letech v roce 1860 zemřel. V roce 1963 byl tento český rodák blahořečen a v roce 1977 svatořečen a stal se tak prvním americkým svatým.

Zdroj 2010_02_27_Bavorska_Sumava

Zdroj 2010_02_27_Bavorska_Sumava

Z Hochsteinu pokračujeme po krátkém sjezdu po hřebínku mezi stromy a sklaními útvary k horní části sjezdovky, po které částečně scházíme a částečně sjíždíme zpět do Frauenbergu (bohužel jsme minuli cestu na skating, která sjezdovku přetíná). Pak pokračujeme po "kolejích" - zmrzlé stopě na železniční trati - přes Altreichenau, Neureichenau do Jandelsbrunnu (celkem trať Haidemühle - Jandelsbrunn asi 19 km). Mírný sklon umožňuje jet velké úseky jen za pomoci odpichování holemi, paráda.

28. 2. 2010 - Ráno drobně prší, beru si nepromokavou bundu, i když riskuji přehřívání. Nakonec celou cestu absolvujeme bez deště a navíc s krásnými výhledy. Začínáme v Mauth - opět slavobrána a záčátek stop - Bayerwaldloipe, stoupáme zpočátku zvolna, pak strměji nad městečko Finsterau - poblíž Museumsdorf (skanzen) - odtud je nádherný výhled na městečko, vlevo od něj vrch Haidel a vpravo dlouhé panorama Alp.

Zdroj 2010_02_27_Bavorska_Sumava

Od Finsterau sjíždíme údolím směrem na Mitterfirmiansreut, kde na nás čeká autobus. Cestou svačíme u srubu u jezera, pěkná chvilka pohody. Konec cesty je už nezáživný, nahoru dolů, strmá stoupání, stopa ledovatá, samé listí a jehličí, na klistru se nám vrší herbář, potěšením jsou jen okolní habrové lesy. Poslední den jsme se klasickým běžkařským stylem moc nesvezli - ťapání do kopce či sjezd. Odjíždíme v 16 hodin opět za drobného deště a před 19. hodinou jsme v Plzni (běží se zrovna závěrečná 50tka na olympiádě ve Vancouveru - Bauer je 12.). Sníh v městech za poslední 3 dny prakticky zmizel, ale později znovu napadal.