Tisíc planoucích sluncí, Khaled Hosseini, 2007

Kniha o osudech a postavení žen v Afganistánu - nemanželská Marjam provdaná v 15ti letech za 45 letého násilnického Rašída, osiřelá Lajla jako jeho druhá žena. Počáteční nevraživost žen se mění v alianci a silné přátelství, které vyústí až ve zločin ze zoufalství a v sebeobětování. Vše na pozadí historických proměrů v Afganistánu - boj proti sovětšké okupaci, odboj mudžahedinů a nakonec jejich bratrovražedná občanská válka, ostřelování Kábulu, uprchlické tábory v Pakistánu, nástup Talibánu (naprosté bezpráví a utlačení žen, vyčleněná nemocnice pro ženy, jediná v Kábulu, porod sekcí bez anestézie, zákaz vyjít bez doprovodu na ulici, špehování, bití za přestupky, veřejné tresty), 11. září, opětné uvolnění poměrů.

Silná a zajímavá čtivá kniha, ale Lovec draků byl lepší (morální zápletkou i vztahy mezi postavami).

Pascal Mercier: Noční vlak do Lisabonu, 2004, překlad 2011

Usedlý rozvedený učitel klasických jazyků Gregorius potká na mostě záhadnou neznámou, která na něj promluví řečí, která jej uchvátí - portugues. V antikvariátu nalezne portugalsky psanou knihu, zpřetrhá všechny vazby a v Lisabonu pátrá po osudech zemřelého autora. Setkává se s lidmi z jeho okolí a skládá životní příběh váženého lékaře Amadeu de Prado, který jednou neodmítne ošetřit vězeňského katana, důstojníka tajné policie zvaného Řezník. Nalézá různé zápisky, rozmlouvá s rodinou i lidmi z odboje. Odhaluje komplikovaný vztah k jeho rodičům, zejména k otci i k sestře, které Amadeu tracheotomií zachránil život, objevuje jeho lásky, vztah k Bohu. Kniha je nádherná i jazkyově. Byla opravdovým požitkem, doporučuji a možná i já se k ní vrátím.

Bohužel píši zápisky pozdě, s velkým odstupem. Proto ta stručnost.

Jádro věci, Graham Green, 1948 (The Heart of the Matter)

"Zoufalství je cena, kterou se platí za to, když si člověk stanoví nemožný cíl. Je to prý neodpustitelný hřích, ale je to hřích, jehož se zkažený nebo zlý člověk nikdy nedopouští. Ten má vždycky naději. Ten nikdy nedospěje k onomu bodu mrazu, kdy člověk ví, že načisto ztroskotal. Jenom člověk dobré vůle nosí vždy ve svém srdci tuto schopnost věčného zatracení."

"...žádný člověk nemůže druhému člověku skutečně rozumět a nikdo nemůže tomu druhému zařizovat jeho štěstí."

"Nevěřím nikomu, kdo říká miluji, miluji, miluji. Znamená to sebe, sebe, sebe."

"My všichni padáme a ruka pádem chřadne -

padoucí nemoci se nikdo neubrání.

A přesto vždy je Někdo, jehož něžnou dlaní

ten všeobecný pád se nikdy nepropadne."


Major Scobie je poctivý policista v africké kolonii a žije poctivý život katolíka. Jeho těžko dosažitelným cílem je zajistit štěstí své společností trochu vysmívané a přehlížené ženě Luise, která mu porodila dceru a také nesla břímě jejího úmrtí, když on při tom vždy chyběl. Aby splnil její sen o odjezdu do Jižní Afriky, zadluží se u falešného přítele zapleteného do pašování diamantů, Syřana Yusefa. Při záchraně trosečníků pozná mladou dívku Helenu Roltovou, jejíž novomanžel při neštěstí zahynul a zamiluje se. Začíná žít dvojí život v nevěře i dvojí život zneužívaného dlužníka. Krize vrcholí, když se drbnami informovaná manželka vrátí. Aby muže usvědčila či přiměla k očistě, nutí ho k svátosti přijímání těla božího. Pokud ji Scobie neočištěný ze svých hříchů zpovědí přijme, dojde věčného zatracení. Než by ublížil Heleně či Luise, volí Scobie cestu zatracení. Rozchází se s bohem, ale ani jeho nechce dál urážet svými hříchy a nakonec v zoufalství volí cestu pro katolíka nejnepřijatelnější. Jaký protipól úlisného medoústého podvodníka a zločince Yusefa.

O čem? Pokud se muž spravedlivý, který nechce ublížit, vydá po nakloněné ploše, pád je neodvratný.

O rozporech víry, kdy církevní učení stanovuje pravidla, která zatracují, ale co boží milosrdenství, co o něm víme? Odpověď je snad v ústech pátera Ranka: "...myslíte, že je snad Bůh zatrpklejší než nějaká ženská?"

Jinde páter: "znám jenom nedůležité věci,...myslím hříchy. K nám nikdo nepřijde a nezpovídá se ze svých ctností."  "...takto pochybil...,ale řekl bych, podle toho, jak jsem ho znal já, že skutečně Boha miloval."

Skleněný pokoj, The Glass Room, Simon Mawer, 2009

Kniha renomovaného anglického spisovatele navržená na prestižní Bookerovu cenu, kniha o českém prostředí a "české" spíše multikulturní Ville Tugendhat alias Landauer. Vychází v roce 2009, kdy na české scéně je cena Knižního klubu udělena knize vietnamské studentky Bílej kůň, žlutej drak (divme se: o problémech rasismu).

Ústředím knihy je Skleněný pokoj, lépe německy Glassraum - skleněný prostor. Uzavřený prostor s dvěma skleněnými částečně zásuvnými stěnami, které jej křehce oddělují od klidu i neklidu venkovního světa, prostor průzračný, naplněný světlem, prostor bílý a slonovinový, naplněný jedinečným nábytkem, velkým kruhovým stolem a půlkruhovou stěnou z makasarského ebenu, pianem Bösendorfer, černým torsem kráčející ženy od Maillola , prostor jemným kontrastem zdůrazněný onyxovou stěnou, v jejíchž tajemných vzorech večerní slunce zapaluje tajemné ohně. "Umělecké dílo, jako je toto vyžaduje, aby i život, který v něm plyne, byl uměleckým dílem.", praví pan architekt. A Viktor Landauer cituje Bretona: "Budu i nadále bydlet ve svém skleněném domě..., kde se mi dříve či později vyjeví, kdo jsem, vyryto diamantem.

Ve skleněném pokoji se pak sbíhají děje, které však nejsou křišťálově čisté

Villa stojí, i ona má svůj vývoj ale relativně pomalý. Je vidět, že autor její historii a proměny bedlivě studoval. Za skleněnými stěnami však proudy dějin rozvíří osudy postav (vzestup Hitlera, Anschluss Rakouska s uprchlíky - včetně Viktorovy tajné lásky Katy Kalmanové, válka, emigrace, pronásledování Židů, bombardování, příchod Rudé armády, socialismus, oteplení šedesátých let a nakonec sametová revoluce - setkávání i rozcházení, lásky a nevěry hlavních postav, ve kterých také planou tajemné ohně jako v onyxové stěně). Hezky vyprávěné, ale nakonec asi očekávané.

Zvláštní je opakovaný motiv lesbických náklonností a lásek, jejichž katalyzátorem je živočišná, bisexuální Hana Hanáková - nejtragičtější postava knihy (rodiče zemřeli v jakýchsi troskách, Hana přežila zraněná, ale nemůže mít děti, nakonec otěhotní s nacistou, který ji pošle do Ravensbrücku, kde porodí, ale dítě ji vezmou, muž projde Terezínem a skončí v Osvětimi), přesto je plná života a milující. V mládí se nechala fotografovat Drtikolem a malovat Tamarou de Lempickou, s níž měla milostný vztah.
Zajímavé je též líčení práce antropologického či biologického výzkumného ústavu, zaměřeného na zjišťování odchylek ras, který ve vile sídlí.

Dojmy:

- dlouho jsem se nemohl zbavit pocitu, že román píše žena,

- úvod návratu slepé Liesel do vily strhne hned na prvních stránkách, pak však děj trochu ochabne, tyhle momenty se střídají i dál,

- spoustu čichových vjemů jako u Murakamiho, podobně i hudba má své místo

Citát: "A závěrka fotografova přístroje opakovaně vydává mechanický zvuk, otevírá se a zavírá a posílá prchavé obrazy přítomnosti do světelné propusti minulosti."

Recenze: Alice Horáčková MF

Rodová znamení, Lignes de faille, Nancy Hustonová 2006

Retrospektivní vyprávění čtyř šestiletých dětí, Sola, jeho otce Randalla, babičky Sadie a prababičky Klarysy (Erra) v období od roku 2004 do roku 1944, zhruba po 20ti letech. Sol vyrůstá jako americké dítě hyperprotektivní matky. Ovlivněn neomezeným přístupem k internetu je přemoudřelý, sebejistý a považuje se za dokonalého a předurčeného. Matka jej nedokáže ochránit před erotikou internetu a obrázků násilí z Abu Graib a války v Iráku. Jeho jedinou vadou na dokonalosti je znamení na spánku, které mu matka nechává odstranit, rána se však nechce a nechce hojit.

Randall prožívá svých 6 let kolem roku 1982, jeho matka se věnuje více výzkumu holocaustu a přednáškám než rodině, rodinu přestěhuje do Haify, kde se Randall setkává s židovským i arabským světem, prožívá dětskou lásku k arabské dívce v době bombardování palestinských utečeneckých táborů. I on má rodové znamení - svého netopýrka (Atalefa v hebrejštině), který je mu amuletem, ochráncem.

Sadie vyrůstá v Kanadě u prarodičů, protože její matka, zpěvačka s uměleckým jménem Erra, odešla od rodičů a nezodpovědně počala dítě s otcem, který se vytratil. Prožívá své dětské úzkosti a mindráky, skryté rodové znamení na hýždi chápe jako pohanu, poznamenání. Touží po matce, která si ji nakonec bere do svého rozháraného bohémského života, kde je dítě šťastnější než ve spořádané domácnosti prarodičů. Partner matky ji přivádí k židovství. Zasáhne ji však, když je svědkem matčiny nevěry s Jankem, který se náhle objeví.

Klarysa (Erra) vyrůstá v německé rodině spolu se sestrou, její bratr umírá ve válce, otce někdo udá. Do rodiny přichází Janek, který Klaryse prozradí, že je dítětem vsazeným do rodiny z Polska stejně jako on (jedná se o převýchovu ukradených dostatečně árijských dětí v německých rodinách). Učí jí polsky a plánují útěk. Klarysa začne zpívat písně beze slov (nemá kořeny). Na konci války se vysvětlí, že Klarysa není Polka, ale Ukrajinka. Není však Američany vrácena svým rodičům, protože ti jsou ve východním bloku, ale adoptována do Kanady. I ona má znamení na paži, které ji dává sílu přečkat těžké chvíle a přežít. Klíčová je příhoda s darovanou panenkou.

Dětská vyprávění jsou myšlénkově bohatší než by odpovídalo 6ti letům, ale je v nich obsažená dětská touha po lásce, dětské strachy a stesky i citlivé vnímání světa dospělých. Zajímavé je sledovat chování matek k dětem, které je u všech nějak deformované, otcové v téhle knize vyhrávají. Vychází to snad z osobního prožitku autorky?

Prolínají se různá prostředí, různá náboženství, ideologie, dějinné konflikty a momenty násilí (válka, převýchova dětí, holocaust, bombardování palestinských táborů, válka v Iráku, násilí v americké věznici).

Hlavní výpovědí je, že si životem neseme nejen svůj prožitek, ale i rodové znamení několika generací, které můžeme vnímat jako přítěž či hanbu či jako dar a zdroj životní síly.

Jedna z knih, která by se dala číst znovu.

Lovec draků, Khaled Hosseini, 2003

The Kite Runner

Konečně kniha, která vypráví příběh zauzlený jen jednou časovou kličkou, příběh, který se dobře čte, je dramatický, má propracované postavy, je umělecky zpracovaným zdrojem informací o Afganistánu, Pakistánu a trochu i Americe, příběh, který má druhý a další level - vztah k náboženství a bohu (Aleff jako náboženský fanatik páchající zlo bez výčitek proti nábožensky neformálnímu přesto bohabojnému Bábovi), vztah otce a syna. A pro mě snad nejpřitažlivější - zlo a vina (Aleffovo čisté zlo bez výčitek a Amírova neschopnost zlu čelit a bránit následkům provázená mučivým pocitem viny).

Hosseini vypráví o Amírovi (syn bohatého obchodníka) a Hasanovi (syn rodinného sluhy - a víc než to) a o vztahu mezi většinovými sunnitskými Paštůny a dlouhodobě utlačovanou komunitou šíitských Hazárů, „kteří pojídají myši, mají placaté nosy a jsou jen oslíci nesoucí náklad“. Amír v sobě již nese primární vinu, protože jeho matka (otcova "princezna" vzdáleně pocházející z královské rodiny) zemřela při jeho porodu, Amír není v očích otce mužným synem, tíhne k čtení krásných a hrdinských příběhů, ale sám není odvážný, ráději se věnuje psaní než sportu, na rozdíl od Hasana, který je přirozeně statečný, nadaný tělesně a zřejmě i duševně, i když neumí číst (je jen Hazára). Amírův problematický vztah k otci se vine celou knihou. Otec (Baba) je nebojácný a štědrý ctěný člověk, který sice v Aláha věří, ale formální praktiky a zákazy islámu jsou mu cizí. Ztělesněným zlem je Aleff, bohatý synek Paštuna a Němky, který se vzhlédl v Hitlerovi a který terorizuje hochy v okolí. V dospělosti je fundamentalistickým fanatickým vůdcem Talibanu a bez výčitek znásilňuje, masakruje. Amír nedokáže čelit zlu ve vypjaté scéně, kdy je Hasan Aleffem znásilněn, a jeho pocit viny a znechucení sama sebou jej vede k podvodu a lsti, která už ani nejde odčinit. Zbabělá nečinnost tváří v tvář násilí přeroste v nečestné konání. V dospělosti se vykoupí, když znovu čelí Aleffovi, aby zachránil Hasanova syna Sohrába.

Amír je sice vypravěčem, ale jakýmsi průvodcem knihou je moudrý Rahím Chán, přítel a obchodní partner Baby, který dokáže chápat a domýšlet a který vlastně dovede Amíra k vykoupení.

Historické pozadí knihy nás provede obdobím království, vyhlášením republiky, vpádem sovětských vojsk, občasnskou válkou, nástupem a vládou Talibanu. Amíra a Bábu provázíme na útěku do Pakistánu a následně do Ameriky. Poznáváme některé zvyky a rodinné obřady.

Způsob vyprávění je až schématický, připomíná mýtus či pohádky.

Vztahující se článek Petra Drbohlava z Člověka v tísni v Afganistánu

Smrt Zajdy Munroa, Nick Cave, 2009

Druhá kniha známého zpěváka skupin The Bad Seeds a Grinderman je rozdělena do 3 částí: Chlívák, Cesťák a Mrtvý muž. Směřování děje je dáno názvem i první větou: "V hajzlu jsem", pomyslí si Zajda Munro ve chvilce jasnozřivosti příznačné pro ty, kdo mají brzy zemřít.
O čem je tato dost bezútěšná kniha, je snad vystiženo poslední větou, kterou Zajda pronese: "Jenom mi přišlo, že svět je místo, kde není lehký být dobrej člověk," řekne Zajda, zavře oči, vydechne a znehybní.

Zajda je cesťák s kosmetickým zbožím a věčně nadržený děvkař, nevěrný manžel, kterému se krásná a snad i kdysi milovaná žena Lilly ze žárlivosti oběsí, špatný otec devítiletého Zajdy juniora a stejně špatný syn umírajícího otce, živel, který v duchu i ve skutečnosti svléká ženy na potkání a je stále připraven je šukat, zippem zapaluje jednu lambertku za druhou, chlastá whisky i vodku Smirnoff, hází do sebe prášky a občas i drogy, ožralý řídí jako šílenec své racky podělané žluté Punto, provokuje a dostává přes hubu, nejraději je na štrece po hotelích a když není po ruce ženská, tak si představuje lesklé, hladké a drahé prominentní vaginy a ukájí se - nejčastěji vaginu Avril Lavigne nebo zlaté kalhotky Kylie Minogue (se kterou autor a zpěvák ve skutečnosti spolupracoval, oběma zpěvačkám se v závěru také omlouvá). Občas mu sekunduje spolupracovník Pudl a nadřízený tlusťoch Geoffrey.

Druhým hrdinou je Zajda junior, který otce zbožně obdivuje a miluje, upíná se k němu po smrti své matky, po které teskní a po které mu zbyla encyklopedie, kterou mu máma jednou dala, protože ho hrozitánsky miluje. Je encyklopedicky přemoudřelý, jinak naivní, celou knihu mu hnisají zanícené oči, bojí se, že oslepne, ale nikdo a hlavně Zajda otec to vůbec neřeší. Celá kniha je jedna dlouhá apokalypsa, závratný tobogán ústící ve smrt.

Přes všechnu vulgaritu i bezútěšnost kniha zaujme svou obrazností, udrží celou dobu napětí a jazykem přímo perlí. Smekám klobouk před překladatelkou Michalou Markovou.

Pro ilustraci:
"Pak Zajda zmizí v zastíněném vestibulu schodiště. Přeskočí kondom plný mrtvé puberťácké mrdky, kerý se válí ve smetí pod schodištěm. Čpavý, chemický puch chloru a moči ho praští přes nos a on si bůhvíproč vzpomene na ten sexy surreálný kontrast mezi chlupatými válenkami Pamely Andersonové a její (skoro) do hladka vyholenou kundičkou. Než vyšlape schody, už mu stojí v poklopci slušný stan."

"Zajda se krokem operetního padoucha vyplíží z hotelového pokoje, televizi nechá běžet a zavře za sebou. Chodba na pohled i na omak připomíná velrybí tuk. Zajda po ní vyrazí krokem směšným i příšerným zároveň a pod nohama se mu odvíjí fekální proud hořčičně hnědého koberce."

Část popisu těžce nemocného otce:
"Kůži na tváři má šedivou jako sešrotované noviny, dásně zubních protéz jsou cyklámově flekaté a zuby masivní a hnědé. Z temene vejčité lebky mu jako omáčka stéká nános bezbarvých vlasů. V jedné ruce třímá těžkou hůl, v té druhé kapesník děsuplně nepříjemného vzhledu. "



_____________________
O největším hitu renomovaného britského nakladatelství Canongate na tento rok, prodanému do třiceti zemí světa, napsal Irvine Welsh: „Kdyby orgasmy byly malé smrti, tak by nám bylo hned jasné, na co hlavní hrdina této knihy sejde ze světa. Smíchejte McCarthyho, Kafku a lidového komedianta, a vyjde vám Zajda Munro. Je to nenechavá četba nesoucí všechny známé Caveovy atributy: horor a lidství skryté pod tenkým povrchem ryčné a hravé odrhovačky.“

Lascivní balada o marnosti zběsilého bytí. Jan Vrba
"Zajda je už odedávna odsouzen k smrti, vlastně je to od počátku knihy, od našeho prvního setkání, mrtvý muž, zombie - i když není první, kdo na stránkách knihy umírá. Je ubit vlastní neschopností vyrovnat se s ubíjejícím životem, závislostí na náhražkách emocí a citů, hysterickými pokusy uniknout - ale z čeho vlastně?, je obětí sebe sama. Jeho způsob života (či spíše přežívání) nás může odpuzovat, ale také přitahovat, můžeme se děsit a pohoršovat, stejně tak jako bavit. V tom je největší síla románu. Absurdita se tu mísí s černým humorem, fantasmagorie s realismem, agresivní brutalita s nemohoucností. Nad vším se vznáší pach alkoholu, spermatu, kokainu, krve. Cave nám ale (naštěstí) nenabízí mravní rozuzlení."

Pochoutka, Muriel Barberyová, Paris 2000, Host 2009

Vyprávění o slavném kritikovi jídla a restaurací, který má do dvou dnů zemřít a který hledá ve vzpomínkách chuť: "...chuť, která pulsuje mým srdcem, ....chuť, (která) je skutečnou a jedinou pravdou celého mého života a v níž spočívá klíč k citům, jež jsem kdysi umlčel, ...chuť kdesi z děství či z doby dospívání,...chuť uhnízděná v nejskrytějších hlubinách mého nitra,...neobyjčené, skvostné jídlo z časů před jakoukoli kritickou zkušeností.."

Vzpomínky na pokrmy, jídla, situace při jídle, vůně předložené poetickým jazykem jako báseň psaná v próze.
"Slova: schránky, v nichž se shromažďuje sama skutečnost a v jediném okamžiku metamorfuje na básnickou sbírku; kouzelníci, kteří mění tvář skutečnosti a okrašlují ji z toho titulu, aby ji učinili zapamatovatelnou, uchovatelnou v knihovně našich vzpomínek. Celý náš život není ničím jiným než osmózou slov a činů, v níž ta první odívají ty druhé svým slavnostním šatem."

"Nikdy mi z paměti nevymizí pocit, že čerstvá zelenina s majonézou má v sobě cosi bytostně sexuálního. Tuhá zelenina se vnoří do jemné majonézy....Osmoticky vznikne nová, skvostná substance. Majonéza i zelenina setrvají nezměněny a samy sebou, leč - stejně jako při tělesném aktu - ve vzájemném opojení."

Kapitoly o pokrmech se střídají s kapitolami myšlének a vzpomínek blízkých, milujících i nenávistných, služebné, kočky, sošky Venuše na pokojském stole, lékaře, milenek, ale i žebráka a domovnice Renée, známé z románu S elegancí ježka (zde je i postava žebráka, ale na to mě upozornila až přečtená kritika).. Tyto kapitoly skládají mozaiku života hlavní postavy. V té je rozpor mezi jemnocitem pro jídlo a zřejmou necitlivostí pro své bližní, manželku, děti, ale i žebráka... Jemnocit pro jídlo je i zdrojem opojení mocí - rozhodování o restauracích, jejich vyzdvihování a zatracování. Paralely s Proustem uváděné kritikou (Proustovy madlenky) jsem též neodhalil.

Manželka Anna: "Od prvních dnů jsem vnímala pocty, které mu byly nabízeny daleko ode mne, jiné ženy, zázračnou kariéru šíleně talentovaného svůdce....Vždy jsem to věděla a nebrala to v potaz. Důležité byly pouze jeho návraty, vždy se vrátil a mně to stačilo, stačilo mi být tou, k níž se vrací, roztržitě, letmo - ale s jistotou....Kdybyste věděli, co jsem prožila nocí, co nocí jsem prožila v jeho náruči, chvěla se vzrušením, umírala touhou, drcena jeho královskou tíhou, jeho božskou silou, ano, šťastná, tak šťastná jako milující žena v harému onoho večera, kdy na ni přijde řada, kdy poníženě přijme dar, jímž jsou perly jeho pohledu - protože žije pouze pro něho, pro jeho objetí, pro jeho světlo. Možná mu připadá plachá, stydlivá, dětinská;, venku má jiné milenky, tygřice, smyslné kočky, chlípné panterky, s nimiž řve blahem v hlučných prostopášnostech plých erotické gymnastiky, a když to skončí , má pocit, že objevil svět, naparuje se pýchou, naparuje se vírou ve svou mužnost - ale ona, ona se raduje z mnohem hlubších rozkoší, němých rozkoší, ona dává, dává se celá, zbožně přijímá, v nábožném tichu čeká na vrchol, téměř na zapřenou, protože to je to jediné, co potřebuje: jeho přítomnost, jeho objetí. Je šťastná."

O babičce: "Tato žena měla talent rozpoznat sůl bytí v tom, v čem ostatní viděli překážky."

Velmi půvabná, milá kniha, i když S elgancí ježka mělo větší filosofický přesah. Dalo by se v ní číst před spaním pár odstavců stejně jako z Rozmarného léta.

Douška: Ústředním pupkem skrytým v nejhlubších představách byly nakonec buchty ze supermarketu v průhledném plastikovém obalu namačkané jedna vedle druhé jako spící štěňata v příjemně vyhřátém chumlu (citováno volně).

Nový život, Orhan Pamuk, 1994

"ORHAN PAMUK (54), se stal celosvětově proslulým, když se v únoru loňského roku zmínil v rozhovoru pro švýcarský Das Magazin, že v letech 1915-1916 bylo na území Turecka povražděno na jeden milión Arménů a v dalších letech třicet tisíc Kurdů. Konstatováním známých faktů si v rodné zemi vysloužil trestní stíhání. Mnoho osobností literárního světa (U. Eco, J. Updike, G. G. Márquez) proti tomu protestovalo a je možné, že i to přispělo k rozhodnutí Švédské akademie udělit slavnou cenu právě jemu."
Stanislav Škoda | (Tištěný Reflex, 9. 11. 2006)

"Kritička Yıldız Ecevitová identifikovala tři základní „svazky motivů” jeho děl: metafiktivní (odhalování mechanismů vzniku textu), kulturní (co činí Turecko Tureckem a je-li možné, aby turecká zkušenost nezanikla v dominantní západní historii) a ontologické (nakolik je možné být sám sebou a není-li každý člověk jen palimpsestem (přepsanou původní deskou) předchozích zkušeností).

Vzniká obdoba toho, čím je charakteristická celá turecká společnost: syntéza „západního“ a „východního“, aniž by jedno či druhé bylo jasně vymezeno."
Petr Kučera: Turecká postmoderna

Kniha zařazená do postmoderny, jen částečně realistická, více snová, mystická. Student cestuje autobusy po Anatoliji, popudem k cestě je mu kniha stejného jména Nový život, která ho oslní - zároveń odkaz na Danta Alighieriho Nový život. Kniha uchvátí i jiné, ale má i své odpůrce. Napsal ji studentův strýc nádražák Rifki, který psal též komiksy studentova dětství o Peterovi a Perthevovi - americkém a tureckém hochu na divokém západě, Tureček pomáhá řešit problémy svým orientálním viděním světa (o čem byl Tureček Ali?). Knihou se prolíná střetávání kultur - tradice východu a globalizace západu v nevyhraněném postkemalovském Turecku. Studenta provází milovaná dívka Canan (Džanan), která hledá svého milého Mehmeta - Nahita (má dvojí identitu, kvůli knize opustil rodinu, je synem doktora Narina - bojovníka proti západnímu novátorství). Láska zůstává nenaplněná, není opětována, Canan se nakonec odstěhuje do Německa. Opakuje se zde symbol nehody, při které se objevuje anděl (další opakovaně zmiňovaný symbol), zřejmě anděl smrti, či jakéhosi přerodu. Snad náznak toho, že nový život začne až po přežité nehodě, po otřesu. První část knihy je vyloženě snová, ráz vyprávění se mění na stránce 115 a autor na to v textu upozorní. Též odhaluje citace, které jsou do knihy zakomponovány - Verne, Dante, Rilke, Ibn Arabí a jiní východní autoři. Též se knihou honě prolíná televize i kino většinou s ohlupující holywoodskou produkcí. Student již jako dospělý usedlý člověk s rodinou se vydává znovu na cestu,stále hledá "nový život" - podnětem mu je dóza s bonbóny Nový život, kterou mu dá teta Ratiba, vdova po strýci Rifkim. Nitky se propojují, při druhém a dalším čtení by jistě čtenář nalezl řadu odkazů, narážek, nápověd, kterými si autor se čtenářem pohrává. Nakonec hrdina dospěje k nehodě, k andělu a smrti.

Kniha je pro mě těžko srozumitelná, ale přesto zanechává dojem (stejně jako ne zcela pochopená poezie či obraz), stála by za druhé čtení, ale...Nicméně dostal jsem chuť buď na Sníh nebo Mé jméno je Červená.

Novinky.cz- kritika

S elegancí ježka, Muriel Barberyová, Paris 2006

"A protože domovnicí jsem, stala jsem se jedním z mnoha ozubených koleček, která roztáčejí velkou iluzi světa, podle níž má život smysl, který se zdá být snadno rozluštitelný."

"Vypadá to, že nikoho zatím nenapadlo, že když je bytí absurdní, tak ani skvělý úspěch nemá větší cenu než neúspěch. Je to jenom pohodlnější. A navíc - myslím si, že pro bystrého člověka je úspěch pokaždé hořký, zatímco ti průměrní mohou vždycky ještě v něco doufat."

Kniha ovlivněná francouzkou i japonskou kulturou, západní filosofií i východním vnímáním (Francouzka učitelka filosofie narozená v Maroku, pobývající v Kjótu). Filosofické pasáže někdy nesrozumitelné. V mém případě si kniha žádá druhé čtení. O čem? O tom, že návod na život není jednoduchý, jeho obohacením je krása a Umění, které není jen o uměleckých dílech (odkazy na filosofii, film, obrazy, knihy, hudbu klasickou i moderní), ale o Umění jako kráse kolem nás. Ne každý ji umí vnímat a ne všechno se hned jeví takové, jaké doopravdy je. Kdo má dar odhalovat skrytou krásu, vnímat, cítit, pronikat pod povrch věcí a přemýšlet a radovat se z "Umění" obohacuje svůj život - kontrast s bohatými vysoce postavenými maloměšťáky, kteří žijí ustrnule v domě, který spravuje Domovnice - Filosof.
Symbolika kamélie v mechu starého chrámu z filmu Sestry Munakatovy režiséra Yosujiro Ozua.
Čtyřlístek Domovnice, přistěhovalý bohatý a jemný Ozu, který provětrá zatuchlost luxusního domu, 12ti letá dívka píšící postřehy a hluboké myšlénky do dvou deníků, prostá Manuela, která je schopná vnímat krásu i bez vzdělání a filosofického zaměření a obohacuje svět svými cukrářskými výrobky.
Kniha má nečekaný a krutý závěr, jakoby autorka utekla od dalšího rozvoje vztahu Domovnice - Ozu.

Pozn.:
Náklad knihy k překvapení samotného nakladatele dosáhl statisíců, ačkoli původně se počítalo, že bude stačit pět tisíc výtisků, v jednu chvíli prý musel Gallimard řešit krizovou situaci neschopnosti uspokojit poptávku tak, že obětoval papír objednaný pro tisk Harryho Pottera.

Autorka nemá článek na anglické wikipedii, na české, francouzské, německé...ano.

Zajímavé stránky Stephane Barbery http://muriel.barbery.net/
Wikipedia: http://en.wikipedia.org/wiki/L%27%C3%89l%C3%A9gance_du_h%C3%A9risson
Další recenze: iLiteratura

Konec světa & Hard-boiled Wonderland, Haruki Murakami, 1985

Nejsem schopen knihu zpracovat. Tak jen útržky. Je velmi složitá - dva paralelní děje, které jsou vyprávěny v sudých a lichých kapitolách. Ústřední postavou prvního je kalkulátor, člověk, který chrání data pro Systém. Jeho mozek je upraven tak, že jeho podvědomí data kóduje. Další postavou je vědec, který je schopen číst a upravovat podvědomí a který redukuje zvuky (takže jeho vnučka je němá a nevydává žádný zvuk). Vnučka je obtloustlá, ale přesto přitažlivá dívka v růžovém, kterou dědeček naučil vše potřebné pro život a která vypravěče provází. Ďědeček vědec žije v podzemí Tokia, které se podá černému snu s divnými a nebezpečnými bytostmi. Reálný svět napovrchu je stejně bizarní - obraz složité a nefunkční přetechnizované společnosti.

Pozoruhodné je jak autor popisuje zvuky, vůně, barvy. Hodně odkazů je na hudbu. Zaujme zcela mechanický přístup k sexu - vnučka jej velmi otevřeně nabízí.

Druhý děj se odehrává v uzavřeném městě, jehož mapa je na deskách knihy. Ústřední vypravěč přichází do města, kde je zbaven stínu - jeho personifikovaná mysl, vzpomínky, jeho vnitřní já. Stín postupně umírá střežen vrátným u brány města. Vypravěči jsou proříznuty oči, aby mohl plnit úlohu čtenáře snů. Sny vynášejí z města vždy navečer jednorožci. Sny se po jejich smrti uchovávají v jejich lebkách a když je čtenář snů přečte, tak se nadobro ztratí. Čtenáři snů pomáhá knihovnice a plukovník. Obyvatelé města neznají písně a hudbu. Část obyvatel, kteří si uchovali zbytky snů, žijí jako vyhnanci v lese.

Kniha pracuje hodně s pojmy duše, podvědomí, vnitřní ego či druhé já, vzpomínky, sny. Lze tušit vliv Franze Kafky. Japonština má zřejmě pro duši více pojmů s různými významy.

Obsah a postavy jsou dobře zpracovány na wikipedii.

Alespoň jsem si vypsal několik citátů + jedna poznámka:

Mít duši není to samé co pouhá laskavost. Laskavost je docela nezávislá funkce....je to povrchní funkce. Je to zvyk, s duší nemá nic společného. Duše, to je něco mnohem hlubšího, mnohem silnějšího. Mnohem rozporuplnějšího.

Svět, kde není nikdo, koho by měl člověk rád, je jako vítr, co fouká za oknem. Nemůžete si na něj sáhnout, nemůžete ho ucítit. ...Nikdo vás neobejme, co má síly.

Férovost je jeden z konceptů, co se uplatní jen v extrémně omezeném světě. Je to ale za to koncept, který se týká úplně všech fází takového světa. I když o ten koncept nikdo nestojí, nemám, co jiného bych kromě něj mohl ostatním dát. V tom smyslu se poctivost k druhým podobá lásce. Nabízené se nikdy plně neshoduje s vyžadovaným.

Encyklopedická hůlka - volně. Text přeneseme do cifer, každé písmeno, mezera, čárka... jako dvojciferný kód, dopředu dáme nulu a desetinou čárku. Dostaneme obludně dlouhé destinné číslo, kterému na párátku odpovídá určitá pozice, tak zapíšeme encyklopedii na párátko jediným přesným zářezem.

Michal Viewegh Román pro muže, 2008, 20. kniha autora.

O čem? O mužském světě uchvatitelů? Snad o tom, zda moc a bohatství za každou cenu vyhrává nad obyčejným poctivým (a tady i tragickým) životem.
Život není galantní slavnost.., ale zákeřnej každodenní boj - a já v něm nesmím prohrát. Buď jsi vládce nebo ovládaný.
Glosy na politickou situaci, posun ve vnímání spravedlnosti a fungování naší justice v kauzách politiků, obvyklá kritika Klause.
"...vždycky jde především o moc a o prachy. Demokracie je vedlejší produkt. "
"...lepší školství a zdravotní péče taky?"
"To je jenom marketing, tečka. Obal prodává, je to píárko včech, co chtěj moc. Co si potřebujou nahrabat. Copak ty vážně myslíš, že to Paroubkové a Grossové myslej upřímně, že jim jde o školy a o nemocnice? Blaho lidu je sociálně demokratickej kýč. Mladej strojvůdce vede chudej lid - a ve finále si nahrabe asi sto miliónů!" (Cyril a Aneta).

Prošpikováno citáty (vybírám nejlepší):
"Možná dostal selský rozum na frak, ale trestní právo prostě není o logice a není taky o absolutní spravedlnosti. To si totiž taky někdo často myslí, že existuje absolutní spravedlnost." Prostě neexistuje. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká v rozhovoru pro Instinkt.

To vše přeneseno - jak jinak u M.V. - i do oblasti sexu (někdy hodně vulgárního) :
Cyril k Tali: "jestli bůh existuje,vypadá jako tvoje píča." V kontrastu Bruno (přesto, že vlastně nic "podstatného" s Tali neprožije): "Dotknul jsem se krásy. To se v životě nepoštěstí každýmu."

Co ještě ? O sourozeneckých vztazích. Cyril kořistnický bohatý právník, manipulátor a vládce. Bruno - lokální novinář, typ, který nevítězí, umírající na nejmenovanou degenerativní nervovou chorobu, nakonec se vzepře a mstí Anetu pěstmi, až si zláme ruku a tím posune příběh jinam. Aneta - sympatická, kladná, stále svobodná a stále hledajcí antiklausovka, v knize ve funkci glosátorky.

Autobiografické vsuvky - z autorského čtení:
Nejsympatičtější postavou knihy je pro mě sexy dívka Mádlová, která se oblékne do minisukně a svlékne do topu, aby získala interview od nažhaveného slintajícího autora, a pak odejde jako nedostupná královna. Prostě s ním vy... I tady je sebeironie možná jen kalkulem, který má získat sympatie čtenáře k autorovi, ale pravda, pobavila mě.
Jinde autor sám o sobě: "zodpovědný, nezkorumpovaný..., ale podobně zásadový dokážeš být jen tehdy, pokud se daná věc netýká tvého penisu nebo žaludku."

Shrnuto:
Průměr. Dobře napsaná domácí úloha na téma, jak vyrobit úspěšnou knihu. Ale i tak bych nedal jedničku. Autor to i přiznává. Trochu se blíží Saudkovu - vím, že je to kýč, ale lidi, nevím proč, kupují špatné věci. Nezastírá ani zdroje- viz některé citáty z: Jak napsat bestseller. Jak být nablízku (Provázení posledními týdny a dny života), též citován Tomáš Halík a Hana Librová.

Ostatně téma umírání a stárnutí považuji v této knize (možnán poznamenán profesí) za (do Vieweghovy tvorby) přínosně zpracované. To, jak nevinné náhodné narážky vyvolávají u umírajícího i okolí myšlenku na smrt. Setkání s poklimbávajícím staříkem v restauraci. Že by M.V. stárnul?

Z recenzí:
"Protože platí, že postavy bývají jen různými aspekty rozhádané autorovy duše, vidíme jasně, že své ambice a gurmánství vtělil do Cyrila, plachost do Bruna a hněv na marast klausovské společnosti do Anety. Jakkoli se zdá, že vypravěč-spisovatel v příběhu trčí, je ve skutečnosti svorníkem této trojjediné postavy." Jan Jandourek
"Autor nesplňuje požadavek intelektuálů, kteří si pod spisovatelstvím představují bohéma políbeného múzou tvořícího v uměleckém vytržení. Být spisovatelem je řemeslo. Není nic špatného na tom, když se jím někdo živí, byť s každou svojí knihou částečně zopakuje to, co už jednou napsal." Klára Kubíčková, MF