Běžky, Bavorská Šumava, únor 2010

26. 2. 2010 - Vyjíždíme ráno z Plzně v 7 hodin (ze Sokolova autem 4:45), cestovka Loudatour, průvodce Petr Mikota, se mnou Míra Mašek a Miloš Matějka, organizováno ve spolupráci s lékařskými odbory fakultní nemocnice, takže spousta lékařů - Dortovi, Jedlička, další. Ubytování ve Volarech v hotelu Chata blízko nádraží - pokoje spíše typu ubytovna, ale s příslušenstvím na pokoji, jednoduchá výbava, výborné snídaně formou bufetu, večeře standard, řídké polévky. Ve Volarech jsou pozoruhodné dřevěné tyrolské statky - domy přistěhovalců z Tyrol, několik zachováno, ostatní podlehly zkáze při požárech v 19. století a po válce - odprodány na palivové dříví. Zima 2009/2010 běžkařsky zdařilá - do vánoc bez sněhu, od konce prosince leží sníh i ve městech prakticky do konce února a teploty jsou stále pod nulou i přes den (pozděší pozn.: ještě po 15. březnu nad 300 m n.m. hustě sněží).

První den jedeme hned do stopy. Vyjíždíme z Bischofsreutu (Loipenzentrum se slavobránou a mapou), stoupáme lesy klouzavou stopou (klistrujeme) směrem na Haidel, 1167 m, kde stojí krásná dřevěná rozhledna a telekomunikační věž, přístřešky s turistickými a místopisnými informacemi. Bohužel je mlha a drobně prší. Přesto lezu na věž, zajímá mě konstrukce (stavěno ze segmentů pomocí vrtulníku).

Zdroj 2010_02_27_Bavorska_Sumava

Z Haidelu pomalu sjížíme do Haidemühle, místy pěkné bruslařské terény ( s mírným sklonem dolů), cesta místy dosti klikatá, ale dobře značená. V Haidemühle najíždíme na zrušenou železniční trať, pak musíme chvíli pěšky do stopy za městečkěm. Zpět do Bischofsreutu již dost otrava, stoupání po loukách podél silnice, stopa mokrá klouzavá, ale již neprší a pomalu prosycháme. Ještě v Bischofsreutu vystupujeme po louce (lépe snad jít pěšky po silnici) a zpět přes les na východiště - parkoviště.

27. 2. 2010 - Krásný den, jeden z nejhezčích tuto zimu, kdy mohu být venku. Vyjíždíme z Haidemühle po zrušené železniční trati (zbudovaná roku 1910), která původně vedla z Prachatic do Waldkirchenu a dále do Passau (Adalbert Stifter Geh- und Radweg und Loipe). Stopa je ledová, opět přimazáváme klistr. Za Fauenbergem odbočujeme doleva po Bayerwaldloipe a stoupáme z 803 m na 1311 m vysoký Třístoličník. Zpočátku je cesta ještě povlovná, některé úseky bruslíme, pak už jen ťapeme, připomíná to spíše skialpinistické stoupání. Ale stojí to za to. Na vrcholu krásná zima, ojíněná torza kůrovcem a povětrností poškozených stromů, žulové sklaní útvary (zřejmě odtud název Třístoličník - Dreisesselberg), otevřená hospoda s výbornou gulášovkou a pivem. Z německé stany sem vede silnička, z české prý dosti neschůdná cesta. V létě lze odtud jít po hřebeni na Trojmeznou horu a Trojmezí (ČR, SRN, A). Po občerstvení přejíždíme na pár set metrů vzdálený Hochstein 1336 m s vyhlídkou a křížem na žulových skalách a s kaplí, kterou postavilo město Prachatice svému rodáku Janu Nepomuku Neumannovi, který žil hlavně v Pittsburgu a Philadelphii, kde byl biskupem a kde také ve 49 letech v roce 1860 zemřel. V roce 1963 byl tento český rodák blahořečen a v roce 1977 svatořečen a stal se tak prvním americkým svatým.

Zdroj 2010_02_27_Bavorska_Sumava

Zdroj 2010_02_27_Bavorska_Sumava

Z Hochsteinu pokračujeme po krátkém sjezdu po hřebínku mezi stromy a sklaními útvary k horní části sjezdovky, po které částečně scházíme a částečně sjíždíme zpět do Frauenbergu (bohužel jsme minuli cestu na skating, která sjezdovku přetíná). Pak pokračujeme po "kolejích" - zmrzlé stopě na železniční trati - přes Altreichenau, Neureichenau do Jandelsbrunnu (celkem trať Haidemühle - Jandelsbrunn asi 19 km). Mírný sklon umožňuje jet velké úseky jen za pomoci odpichování holemi, paráda.

28. 2. 2010 - Ráno drobně prší, beru si nepromokavou bundu, i když riskuji přehřívání. Nakonec celou cestu absolvujeme bez deště a navíc s krásnými výhledy. Začínáme v Mauth - opět slavobrána a záčátek stop - Bayerwaldloipe, stoupáme zpočátku zvolna, pak strměji nad městečko Finsterau - poblíž Museumsdorf (skanzen) - odtud je nádherný výhled na městečko, vlevo od něj vrch Haidel a vpravo dlouhé panorama Alp.

Zdroj 2010_02_27_Bavorska_Sumava

Od Finsterau sjíždíme údolím směrem na Mitterfirmiansreut, kde na nás čeká autobus. Cestou svačíme u srubu u jezera, pěkná chvilka pohody. Konec cesty je už nezáživný, nahoru dolů, strmá stoupání, stopa ledovatá, samé listí a jehličí, na klistru se nám vrší herbář, potěšením jsou jen okolní habrové lesy. Poslední den jsme se klasickým běžkařským stylem moc nesvezli - ťapání do kopce či sjezd. Odjíždíme v 16 hodin opět za drobného deště a před 19. hodinou jsme v Plzni (běží se zrovna závěrečná 50tka na olympiádě ve Vancouveru - Bauer je 12.). Sníh v městech za poslední 3 dny prakticky zmizel, ale později znovu napadal.

Pochoutka, Muriel Barberyová, Paris 2000, Host 2009

Vyprávění o slavném kritikovi jídla a restaurací, který má do dvou dnů zemřít a který hledá ve vzpomínkách chuť: "...chuť, která pulsuje mým srdcem, ....chuť, (která) je skutečnou a jedinou pravdou celého mého života a v níž spočívá klíč k citům, jež jsem kdysi umlčel, ...chuť kdesi z děství či z doby dospívání,...chuť uhnízděná v nejskrytějších hlubinách mého nitra,...neobyjčené, skvostné jídlo z časů před jakoukoli kritickou zkušeností.."

Vzpomínky na pokrmy, jídla, situace při jídle, vůně předložené poetickým jazykem jako báseň psaná v próze.
"Slova: schránky, v nichž se shromažďuje sama skutečnost a v jediném okamžiku metamorfuje na básnickou sbírku; kouzelníci, kteří mění tvář skutečnosti a okrašlují ji z toho titulu, aby ji učinili zapamatovatelnou, uchovatelnou v knihovně našich vzpomínek. Celý náš život není ničím jiným než osmózou slov a činů, v níž ta první odívají ty druhé svým slavnostním šatem."

"Nikdy mi z paměti nevymizí pocit, že čerstvá zelenina s majonézou má v sobě cosi bytostně sexuálního. Tuhá zelenina se vnoří do jemné majonézy....Osmoticky vznikne nová, skvostná substance. Majonéza i zelenina setrvají nezměněny a samy sebou, leč - stejně jako při tělesném aktu - ve vzájemném opojení."

Kapitoly o pokrmech se střídají s kapitolami myšlének a vzpomínek blízkých, milujících i nenávistných, služebné, kočky, sošky Venuše na pokojském stole, lékaře, milenek, ale i žebráka a domovnice Renée, známé z románu S elegancí ježka (zde je i postava žebráka, ale na to mě upozornila až přečtená kritika).. Tyto kapitoly skládají mozaiku života hlavní postavy. V té je rozpor mezi jemnocitem pro jídlo a zřejmou necitlivostí pro své bližní, manželku, děti, ale i žebráka... Jemnocit pro jídlo je i zdrojem opojení mocí - rozhodování o restauracích, jejich vyzdvihování a zatracování. Paralely s Proustem uváděné kritikou (Proustovy madlenky) jsem též neodhalil.

Manželka Anna: "Od prvních dnů jsem vnímala pocty, které mu byly nabízeny daleko ode mne, jiné ženy, zázračnou kariéru šíleně talentovaného svůdce....Vždy jsem to věděla a nebrala to v potaz. Důležité byly pouze jeho návraty, vždy se vrátil a mně to stačilo, stačilo mi být tou, k níž se vrací, roztržitě, letmo - ale s jistotou....Kdybyste věděli, co jsem prožila nocí, co nocí jsem prožila v jeho náruči, chvěla se vzrušením, umírala touhou, drcena jeho královskou tíhou, jeho božskou silou, ano, šťastná, tak šťastná jako milující žena v harému onoho večera, kdy na ni přijde řada, kdy poníženě přijme dar, jímž jsou perly jeho pohledu - protože žije pouze pro něho, pro jeho objetí, pro jeho světlo. Možná mu připadá plachá, stydlivá, dětinská;, venku má jiné milenky, tygřice, smyslné kočky, chlípné panterky, s nimiž řve blahem v hlučných prostopášnostech plých erotické gymnastiky, a když to skončí , má pocit, že objevil svět, naparuje se pýchou, naparuje se vírou ve svou mužnost - ale ona, ona se raduje z mnohem hlubších rozkoší, němých rozkoší, ona dává, dává se celá, zbožně přijímá, v nábožném tichu čeká na vrchol, téměř na zapřenou, protože to je to jediné, co potřebuje: jeho přítomnost, jeho objetí. Je šťastná."

O babičce: "Tato žena měla talent rozpoznat sůl bytí v tom, v čem ostatní viděli překážky."

Velmi půvabná, milá kniha, i když S elgancí ježka mělo větší filosofický přesah. Dalo by se v ní číst před spaním pár odstavců stejně jako z Rozmarného léta.

Douška: Ústředním pupkem skrytým v nejhlubších představách byly nakonec buchty ze supermarketu v průhledném plastikovém obalu namačkané jedna vedle druhé jako spící štěňata v příjemně vyhřátém chumlu (citováno volně).

Avatar, James Cameron, 2009

Dojmy:
Nestojí za dlouhé komentování. Je to především podívaná, ale úchvatná. Člověk žasne nad dokonalostí počítačových animací. Nádherně vytvořená planeta Pandora- skály plovoucí v prostoru, město ve starém stromě, strže s vodopády, počítačoví homoidi, zvířata, stroje, půvabné jsou noční záběry fosforeskující fantastické mimozemské přírody, strom duší. Čekal jsem, že bude dotažena do konce myšlenka, že všechny stromy a rostliny jsou propojeny jako síť neuronů mnohem obsáhlejší než mozek. Ze starých známých více než Sigourney Weaver jako výzkumnice potěšila snad Michelle Rodriguez jako bojovnice ve vrtulníku. Shlédnuto 3D - pro mě působivé - viz též recenze Mirky Spáčilové, která Cameronův přístup k 3D pochválila (!!). Avatar přišel 11 let po Titaniku (11 Oskarů), ale už tehdy ho měl JC v hlavě.


Náklady na výrobu mimo marketing 190 miliónů USD.

Terminator 2, s pouhými 42 trikovými záběry, je proti Avatarovým sedmnácti stům záběrům tohoto typu, pouhým odvarem.

James Cameron se definitivně rozhodl natočit film "kompletně" v CGI, když viděl film Pán Prstenů, Dvě věže, v němž vystupuje počítačem vytvořený Glum (že by trochu obšlehl i pohyby v hlubokých dřepech?).



Recenze:
"Avatar je revoluční, nikoli však revolučně dobrý. "



"Zoe Saldana, která hraje domorodkyni a Jakeovu lásku Neytiri, je neuvěřitelně svůdná (ne nadarmo se Avataru přezdívá "šmoulí porno"). "
Mirka Spáčilová

"Cameronovi se již nyní přezdívá „ekoterorista“, jelikož ve svém blockbusteru za víc jak 200 milionů zjevně protlačuje zelenou myšlenku o souznění s přírodou.." "Koupě poživatin se v tomhle případě nevyplatí. Avatar je natolik pohlcující (ve 3D), že na nějaký popcorn brzy zapomenete." Petr Semecký

Osm statečných, Eight Below, Frank Marshall, 2006

Krásný dojemný rodinný film díky hlavním hrdinům - statečným a chytrým polárním psům husky a krásné antarktické přírodě, i když ta polární záře byla také barvotisková. Scény se psy byly perfektní. Úžasný počin je , že psy šlo rozeznat. Jinak holywoodský příběh - vědec nejprve pomoc odmítá, pak zorganizuje velkolepou záchranou expedici s vrtulníkem a ledoborcem po více než 5ti měsících, kdy už byl osud psů dost nejistý. Inscenované setkání v baru na Novém Zélandě, kompletní úzdrava zčernalých omrzlých prstů, synův obrázek - "psi , kteří zachránili mého tatínka". I když se příběh odehrává za polární zimy, tedy za polární noci, je noc jen na záběrech s polární září. Věrohodnosti dodává, že příběh má reálný podklad. Do vánoční nálady film opravdu sedl. Na vánoce bych doporučoval zařadit mezi hity.

Frank Marshall je známý zejména jako producent filmových sérií o Indiana Jonesovi (kde si i zahrál) a Jasonu Bournovi, ale Osm statečných je už jeho čtvrtý samostatný počin. Točil Arachnofobii a Přežít.

Snímek byl natočený podle japonského filmu Nankyoku monogatari (r. Korejoši Kurahara, 1983, hodnocení csfd 90%), který vznikl podle skutečných osudů expedice na jižní pól v roce 1958. Tento japonský snímek jen v zemi svého původu vydělal 56,3 milionů jenů a získal nominaci na Zlatého medvěda na berlínském Mezinárodním filmovém festivalu.

Během natáčení bylo na place celou dobu několik tuctů psů, přičemž někteří hráli i více "rolí". Každý pes absolvoval speciální výcvik schopností, které předvádí ve filmu – od stáhnutí obojku, přes nošení ptáka v ústech až po souboj s animatronickým leopardím tuleněm, který v Antarktidě supluje žraloka.

Nový život, Orhan Pamuk, 1994

"ORHAN PAMUK (54), se stal celosvětově proslulým, když se v únoru loňského roku zmínil v rozhovoru pro švýcarský Das Magazin, že v letech 1915-1916 bylo na území Turecka povražděno na jeden milión Arménů a v dalších letech třicet tisíc Kurdů. Konstatováním známých faktů si v rodné zemi vysloužil trestní stíhání. Mnoho osobností literárního světa (U. Eco, J. Updike, G. G. Márquez) proti tomu protestovalo a je možné, že i to přispělo k rozhodnutí Švédské akademie udělit slavnou cenu právě jemu."
Stanislav Škoda | (Tištěný Reflex, 9. 11. 2006)

"Kritička Yıldız Ecevitová identifikovala tři základní „svazky motivů” jeho děl: metafiktivní (odhalování mechanismů vzniku textu), kulturní (co činí Turecko Tureckem a je-li možné, aby turecká zkušenost nezanikla v dominantní západní historii) a ontologické (nakolik je možné být sám sebou a není-li každý člověk jen palimpsestem (přepsanou původní deskou) předchozích zkušeností).

Vzniká obdoba toho, čím je charakteristická celá turecká společnost: syntéza „západního“ a „východního“, aniž by jedno či druhé bylo jasně vymezeno."
Petr Kučera: Turecká postmoderna

Kniha zařazená do postmoderny, jen částečně realistická, více snová, mystická. Student cestuje autobusy po Anatoliji, popudem k cestě je mu kniha stejného jména Nový život, která ho oslní - zároveń odkaz na Danta Alighieriho Nový život. Kniha uchvátí i jiné, ale má i své odpůrce. Napsal ji studentův strýc nádražák Rifki, který psal též komiksy studentova dětství o Peterovi a Perthevovi - americkém a tureckém hochu na divokém západě, Tureček pomáhá řešit problémy svým orientálním viděním světa (o čem byl Tureček Ali?). Knihou se prolíná střetávání kultur - tradice východu a globalizace západu v nevyhraněném postkemalovském Turecku. Studenta provází milovaná dívka Canan (Džanan), která hledá svého milého Mehmeta - Nahita (má dvojí identitu, kvůli knize opustil rodinu, je synem doktora Narina - bojovníka proti západnímu novátorství). Láska zůstává nenaplněná, není opětována, Canan se nakonec odstěhuje do Německa. Opakuje se zde symbol nehody, při které se objevuje anděl (další opakovaně zmiňovaný symbol), zřejmě anděl smrti, či jakéhosi přerodu. Snad náznak toho, že nový život začne až po přežité nehodě, po otřesu. První část knihy je vyloženě snová, ráz vyprávění se mění na stránce 115 a autor na to v textu upozorní. Též odhaluje citace, které jsou do knihy zakomponovány - Verne, Dante, Rilke, Ibn Arabí a jiní východní autoři. Též se knihou honě prolíná televize i kino většinou s ohlupující holywoodskou produkcí. Student již jako dospělý usedlý člověk s rodinou se vydává znovu na cestu,stále hledá "nový život" - podnětem mu je dóza s bonbóny Nový život, kterou mu dá teta Ratiba, vdova po strýci Rifkim. Nitky se propojují, při druhém a dalším čtení by jistě čtenář nalezl řadu odkazů, narážek, nápověd, kterými si autor se čtenářem pohrává. Nakonec hrdina dospěje k nehodě, k andělu a smrti.

Kniha je pro mě těžko srozumitelná, ale přesto zanechává dojem (stejně jako ne zcela pochopená poezie či obraz), stála by za druhé čtení, ale...Nicméně dostal jsem chuť buď na Sníh nebo Mé jméno je Červená.

Novinky.cz- kritika

Rozervaná objetí, Pedro Almodóvar, 2009

Příběh milostného trojúhelníku herečky Leny - Penélope Cruz, režiséra Matea alias Harryho Caina - Lluis Homár a bohatého mocného muže Ernesta - Jose Luis Gomez, kterému Lena patří, je celkem tuctový. Tragédie je neodvratná. Následkem zřejmě inscenované bouračky je smrt Leny a oslepnutí Matea, který s oslepnutím mění i svoji identitu v Harryho Caina a jako slepý píše scénáře. Až po 14 ti letech se k celému příběhu vrací, když jej vypráví synovi své producentky (Mateo neví, že je i jeho vlastním synem) a věrné pečovatelky - Blanca Portillo.

Asi důležitějším sdělením Almodóvara je však jeho vztah k filmu a kinematografii. Film je o natáčení filmu, zároveň se zde pohybuje muž s kamerou, který má točit film o filmu, ale slouží jako špeh milostného vztahu ve službách mocného muže Ernesta. Ernest se pak mstí také tím, že natočený film, jehož je producentem, zničí sestříháním z nejhorších záběrů. Harry Cain se nakonec mění opět v Matea, když jako slepý dává dle svých střhačských poznámek film znovu do původní podoby (spolu s útržky skutečného příběhu a útržky roztrhaných fotografií s Lenou, které skládá jeho syn).

Závěrečná věta filmu: „Je třeba ten film dostříhat, třeba i poslepu.“

Zaujme krajina Lanzarote, interiéry, obrazy, barvy, scéna. Vynalézavé je pojetí milostných scén - záběr na pohyb nohy přes opěrku gauče, souboj mumií pod prostěradly.

Penélope je krásná a brilantní.

"Rozervaná objetí nezapřou svého tvůrce – je to film vybraně estetický, z něhož vyzařuje pedantská posedlost dekoracemi, texturou, tvarem předmětů, harmonií barev. Vydesignované interiéry luxusních bytů jsou v příkrém nesouladu s neklidným nitrem hrdinů, sopečná krajina na Lanzarote věští duševní vyprahlost, která Matea čeká. Almodóvar lpí na precizním výrazu svých herců, Penélope Cruz nabízí obdivuhodnou variabilitu rejstříků, Lluis Homár svou posmutnělou kreaci osudem ztýraného muže osvěžuje říznou sebeironií." Vít Schmarc

http://film.moviezone.cz/rozervana-objeti/recenze/

Sin Nombre, Cary Fukunaga, 2009

Prvotina mexického režiséra zaujala asi nejvíce syrovostí a náhledem do prostředí, které jen tušíme, že je. Prolíná se život gangu mladistvých a dětí, gangu se svými rituály (přijetí zasvěcením 13 vteřinového bití a kopání, děsivé tetováže, iniciace zabitím člena soupeřícího gangu), s svou bezpodmínečnou a poslušnou sounáležitostí se skupinou, jejíž porušení stíhá tvrdý trest. Druhou prolínající se linií je pokus utečenců z Hondurasu přejet Mexiko na střeše vlaku a dostat se do USA. Krátký vztah utíkající dívky Sayry s členem gangu Casperem (Willym), který se pomstil za smrt své dívky tím, že zabil jejího vraha, vůdce celého gangu, končí neodvratnou tragédií - Casper je zastřelen svým asi 12ti letým kamarádem, kterého do gangu přivedl. Snad jediný záblesk naděje je fungující telefonní číslo, na které Sayra po přechodu hranic do USA zavolá.

"Ať už Fukunaga ukazuje brutalitu mexických pouličních gangů, nebo když líčí tragické osudy běženců, jeho syrový skoro-dokumentární přístup okamžitě vtahuje a bez okolků pohodí diváka mezi odpadky, krev a bolest z definitivně zmařených lidských osudů." Petr Cífka

Nelituji návštěvy kina, i když o tom nejde moc filosofovat.