Eat the rind of the cheese or not to eat? Jíst sýr s kůrou či ne?

Dnes jsem k snídani tvrdý švýcarský sýr s vroubkovaným povrchem a silnější tvrdou slupkou. Jíst tu kůru mi nevadí, ale nevím jistě, zda je to dobře či ne a zda se to patří či ne. Našel jsem pěkný článek.

Cheese Rinds: When To Eat Them and When To Leave Them On The Board

Wednesday, April 17, 2013 at 7 a.m.

By Scott Reitz

Maybe don't eat this one.

Surely you've asked the question while eating funky cheeses with friends. "Are we supposed to eat the rind or not?" Unless you're surrounded by a bunch of cheese nerds, the answers that come back likely have as many holes as a cartoonish slice of Swiss.

Even with the mild rind of a brie cheese you've undoubtedly encountered a few friends who carefully cut their way around the snowy white outer layer to get at the good stuff inside, while others almost savor the rind. And as the exteriors get more and more robust, the rind lovers slowly lose their enthusiasm for the taste of mold and time.
So how do you really know if you should be eating the stuff? Paula Lambert, the woman behind the Mozzarella Co. in Deep Ellum answers simply. "It depends on if you like the way it tastes." That ubiquitous brie, for instance, is encased by a rind of penicillium bacteria, which imparts a soft, tender rind that tastes a bit like mushrooms. Skip the rind on one of these carefully aged cheese and you'll be missing on the best part.
Other rinds however, are a little less palatable
 

The rind on this Winnemere can be a challenge. Should you eat it? Totally up to you.

"Some rinds are dusty gray and brown," Lambert points out. " You probably won't like the way it tastes. She describes the flavor of the rinds on well-aged cheeses as very unpleasant, and the texture? "It's more like cardboard."
Still the rinds are perfectly safe to eat, so if you're a masochist and you like the flavor, as well as the act of digging gunk out of your molars, by all means, dig in!
There are of course a few rinds you never want to eat. Cloth, paper and wax materials aren't poisonous, but they aren't food or even a true rind, either. Lambert told the story of a customer who called her store asking for help with a soup that had gone haywire. The woman had watched Rachel Ray, who said adding the rinds from cheeses to a broth is a great way to enhance a soup.
This is absolutely true if you have a Ziploc bag full of parmigiano reggiano ends in your fridge, but this woman was hanging onto the waxy exteriors of Gouda and Edam. What she thought was a true rind resulted in a molten layer of wax that floated on the top of her stockpot -- not exactly good eats.
Still Lambert reminded me that, while not appetizing, the material was food grade wax, and eating it was not dangerous in any way. The point re-enforces the notion that the best way to determine whether or not you should eat a rind is simply to taste a little.
Since taste is so subjective I headed back to Oak Lawn's favorite cheese shop to corner Rich Rogers and get a better handle on the specifics. We came up with a list of cheeses you should definitely eat enthusiastically, rinds your should eat enthusiastically if you enjoy, and rinds that really have no business in your belly.
First, let's look at the good.

Eat it.

The fine white layer on this triple cream brie from France adds a delicate flavor of mushrooms to the cheese. While Rogers says he doesn't enjoy the texture it imparts (it detracts from the delicate creamy center) he admits it has a nice flavor. Bottom line: Taste it. If you enjoy the flavor the rind imparts, eat as much as you like.

*****

Definitely eat it.

Skip the rind on a Taleggio, the gateway cheese to stinky cheeses, and you'll miss the whole point of washed rinds. If you're not enjoying this rind, you may want to start shopping in different section of the cheese counter.

*****

Just try to not eat it.

If you take home a ball of Coupole you'll almost have to eat the rind. Rogers carried the ball delicately from the counter to the table where I was photographing the cheese. It was so soft it moved under its own weight. It would be almost impossible to no eat the rind as you dive into the cheese because the exterior is so delicate. It also looks like brains.

*****

Eat it.

This aged coat cheese is treated with mold spores to induce that wonderful musky flavor we associate with more popular blue cheeses. The inside of this cheese is a chalky but smooth and white, with the slightly funky flavor you'll find in many aged cheeses. Sample some with the rind and you'll get that same funk multiplied by 10, along with spicy and peppery flavors.

*****

Eat it.

The exterior of this cheese is coated in a layer of black tea and honey. Cheeses like these use washes and coatings that are meant to impart flavor and become a part of a cheese. Other cheeses use chilies and herbs to flavor from the outside. Eat these rinds with enthusiasm. They're a distinct part of the experience.
Now let's look at the bad. Remember, it's still subjective.

Eat it if you want to.

This domestic blue cheese is wrapped in Syrah grape leaves that have soaked in brandy. It may sound delicious, but they're tough and chewy. I made a joke about chewing the leaves like tobacco after eating the cheese. Rogers didn't think it was funny. But feel free to eat this rind if it tastes good to you.

*****

Like the taste of your grandmother's basement? Eat it!

The rind of this well-aged pecorino is tough and dry. You could eat it, but the flavors it imparts aren't exactly delicate or refined. In fact, they're noisy enough to start to detract from the good stuff inside.

*****

Now you're starting to push the limits of eatability.

Sixteen months is a long time for a milk product to sit around exposed to air -- even if it was a carefully controlled environment. This cheddar is wrapped in cloth that you absolutely should not eat and has been exposed to dust, cheese mites and all sorts of strange creatures. If that sounds like your thing, eat as much as you can handle.

*****

Do you really want to eat it? You could. ...

The exterior of the Tomme Crayuese smells exactly what you clean your toilet with. Ammonia is a byproduct of this aging process of these natural rind cheeses, and while the inside of this cheese is delicious, the outside smells worse than Mister Clean. Eat at your own risk.
And the ugly?  

Don't eat it. Ever.

Sure it's safe, but wax tastes like wax. It's not food and you have no business eating the casing on this cheese. If a rind sticks to your teeth like cheap bubble gum, shift your focus to the inside of the wheel. You'll be much happier. But remember it's your palate, and all of this stuff is perfectly edible. There is only one rule that governs the consumption of cheese rinds: eat what suits you.

Enthusiastic Artist: PARADOX, and then some

Enthusiastic Artist: PARADOX, and then some: Here are Zentangle's instructions for the tangle Paradox, from the February 2008 newsletter . Paradox is one of my favorite tangles ...

Já jsem tvé stáří. Pozvi mě dál.

Já jsem tvé stáří. Pozvi mě dál a těš se, protože:
1. Budeš mít moře času, ale žádný nápad, co s ním.
2. Posadíš-li se někde v parku na lavičku, aby ses kochal krásou přírody, usneš.
3. Budou se ti čím dál víc líbit mladší holky, ale budou tě uhánět staré báby.
4. Když si budeš chtít pořídit něco na sebe, budeš poslouchat řeči, že už to neunosíš a do rakve se ten ohoz nehodí.
5. Pánbůh ti vezme síly, ale choutky ti ponechá.
6. Budou ti říkat pamětník právě v době, kdy začneš ztrácet paměť.
7. Budeš mít víc času na čtení, ale na konci stránky nebudeš vědět, o co v ní šlo.
8. Budou ti říkat, jak krásně vypadáš, jako by nevěděli, že máš doma zrcadlo.
9. Všechny boty tě budou tlačit nebo se ti budou vyzouvat.
10. Lžíci na obouvání budeš potřebovat metr dlouhou.
11. Čím méně budeš mít zubů, tím budeš kousavější.
12. Ať ti uvaří k jídlu cokoliv, dostaneš pálení žáhy, zácpu nebo průjem.
13. Vlasů budeš mít dostatek, ale na menší hlavu.
14. Do vany polezeš po hlavě, protože neohneš nohy.
15. Budeš mít moře zkušeností, ale žádné posluchače.
16. Když si budeš chtít v trafice koupit denní tisk a upadne ti peněženka, budeš dělat, že si oprašuješ koleno, pak lýtko a pak ti rupne v zádech, čímž tvé ohýbání skončí a peněženku vzteky kopneš do kanálu.
17. Budeš čůrat tak často a tak dlouho, že se skoro nebudeš mít čas napít.
18. Budeš mít mnoho brýlí: na dálku, na blízko, na šířku, bifokální, trifokální a pak ještě jedny - pomlácené, okousané s jednou nožkou; pouze na ně budeš řádně vidět.
19. Strávíš hodně času v posteli nikoliv kvůli odpočinku či rozkoši, ale proto, že se nebudeš moci zvednout.
20. A až ti někdo přijde přát, aby ses dožil stovky, pošleš ho do prdele...

U maturit by se nemělo zkoušet nic – Václav Klaus ml.

Matika určitě ne, ta je těžká. Velké problémy dělá ovšem také
čeština.

Část maturantů protestuje proti letošnímu testu z češtiny, že
totiž měli doplnit jméno **** Iškariotský. Přičemž z textu bylo jasné, že se má jednat o zradu, že zrada byla oceněna „třiceti stříbrnými“ a aby to bylo úplně ložený – přímo je popsáno, že to má být osoba z Nového zákona.

Maturanti to nevědí, ale nejenže je hanba nefackuje a zpoceně
nesledují, zda jim náhodou zbývající otázky a body nevygenerují
čtyřku. Oni ještě vesele protestují, protože proč by to měli
vědět?! Co má co dělat něco biblického v maturitě z češtiny?
Mají recht. Co mají vůbec jakékoli otázky co dělat u maturity a
ve škole.

„Na louce se pase bílý kůň, jakou má barvu?“ – To je tak nepřípustná otázka, protože kůň je archaická záležitost, jezdí se auťákem. Navíc je to otázka dlouhá – celých devět slov, což vyžaduje pozorné čtení textu a průměrný status na sociálních sítích má slova jen tři a pár znaků :-) LOL. Číst delší texty není potřeba.

Vyřadit je třeba i všechny otázky mířící na pusté memorování, například zda byl Václav IV. synem Karla IV. či obráceně, protože to se dá snadno najít na internetu a tímto směrem výuka nemůže mířit, musí být moderní.

Cizí jazyky by se také neměly u maturity zkoušet, protože Google Translator přeloží vše a všechny filmy na Nově jsou dabované. Navíc pro řadu studentů jsou cizí jazyky těžší než matematika a na diskotéce na Ibize se beztak nějak rukama-nohama domluvím.

Takže si to znovu zopakujme. V moderním vyučování již dávno neplatí zastaralý axiom: že se ve školách má hlavně učit. Vy mladší mi asi rozumíte, jak je to komické – ale existují dosud lidé, co si to upřímně
myslí. Dokonce působí i na zodpovědných místech. Moderní ale není říkat, že se ve školách nemá dělat nic. Správně „máte získat kompetence
k celoživotnímu vzdělávání“ a „rozvíjet osobnost člověka, aby byl vybaven sociálními způsobilostmi“. Znamená to sice v jádru to samé – destrukci základní vzdělanosti, matematiky, četby a tvrdého studia pro ty nadanější, ale vypadá to odborně a moderně.

Ve školách musí být vše snadné a zábavné. A jediné umění správného kantora spočívá v tom, tyto dvě věci vyvážit. I když role učitele je pochopitelně také přežitá. Mělo by jít jen o jakéhosi mediátora a pouštěče aplikací moderních technologií. V moderních školách nesmí nikoho nic stresovat, protože i celý svět okolo nás je krásný a přátelský a nám osobně nakloněný. A na to se musíme připravit. Není potřeba dosáhnout
žádného úspěchu ve vlastním konání – důležité je, že máte vlastní osobnost. Třeba osobnost mstivého a tupého lenocha.

To vše jsou hlavní body generální linie, která je schválená. Ale musí se jí okamžitě uzpůsobit i každodenní dění ve školách včetně (a zejména) zkoušek. Není možné, aby jakési „odborné elementy“ pořád propašovávaly do maturitních testů matematiku. Teď vystrčili růžky i nějací chytráci, kteří si myslí, že středoškolsky vzdělaný člověk by měl znát
Jidáše. Aspoň podle jména.

Kde to jsme?

Václav Klaus ml.

Konrad Liessmann o škole a vzdělání, vědění a dovednosti

Google přirostlý k dlani asi schopnost uvažování a moudrého nadhledu nenahradí.

Možná jsme se měli více učit. Odhazování balastu nás asi nepovzneslo. Co Komenský a jeho schola ludus? Že by počátek úpadku?

Nestydatá hloupost: Škola života – nejlepší škola

• Civilizace

Tereza Matějčková 4.2.2015

Rakouský filozof Konrad Liessmann, který je známý a překládaný i v Česku, ve své nové knize Geisterstunde: Praxis der Unbildung. Eine Streitschrift (Hodina duchů. Praxe nevzdělanosti. Polemika) polemizuje s tezí, že škola života je tou nejlepší školou. A poznamenává: jaká nestydatá hloupost.


S oblibou tvrdíme, že žijeme v takzvané společnosti vědění, ale paradoxně usilujeme, aby se škola podřídila potřebám bezprostředního života. Kdyby však bylo to, co nazýváme „životem“ (nebo dokonce „reálným životem“), skutečně nejlepším učitelem, pak by bylo žádoucí zcela se vzdát snahy o institucionální vzdělání. Liessmann je sice přesvědčen, že teze „škola života – nejlepší škola“ vychází z chybné definice života, školy i jejich vztahu, ale je třeba se nad ní zamyslet právě proto, že je v soudobé „společnosti vědění“ natolik populární.

Žádná nejšikovnější konzumace

Jak tedy dle Liessmanna rozumíme škole a životu? Domníváme se, že („reálný“) život spočívá ve zvládání každodennosti, zaměstnání a v naší schopnosti uskutečňovat v této každodennosti svá přání. Školu pak označujeme za užitečnou, pomáhá-li tuto každodennost lépe zvládat, uskutečňovat naše sny. „Reálně“ tedy žijeme, začleňujeme-li se do společnosti a využíváme jejích možností.

Je-li pak škola prostředkem k takovémuto životu, jsou jí přisuzovány takřka nadpozemské schopnosti. Dle Liessmanna lze dokonce tvrdit, že jsme si ze vzdělání vytvořili sekulární náboženství. Existuje-li totiž něco, o čem bychom byli ochotní tvrdit, že zajistí dobrou (ne-li dokonce šťastnou) budoucnost, pak je to právě škola.

Nejsou však tyto dvě teze – „škola života, nejlepší škola“ a „bez školy není dobré budoucnosti“ – protichůdné? Liessmann tvrdí, že nejsou, alespoň tedy nikoli v pojetí, ve kterém jsou zastávané v současné společnosti. Zde je totiž ideálním úběžníkem ztotožnění takzvaného „reálného života“ a školy. Přitom se však ukazuje, jak úzce jsme si vymezili pojem života. Život, který je hoden toho, aby byl žit, se totiž dle Liessmanna nevyčerpává v nejšikovnější konzumaci.

Sbohem spokojenosti

Lidský život je naplněn, je-li zároveň reflexí. Aby však vznikla, potřebujeme odstup od každodennosti. Myslitelé dávných dob se přitom domnívali, že právě škola či vzdělání zažehává reflexi, schopnost kritického odstupu od daného stavu společnosti a posléze i svobodu.

Paradoxně právě společnost vědění nemá pro podobné pojetí vzdělání ani to nejmenší porozumění. Vědění totiž platí za hodné výuky, pouze tepe-li v rytmu doby, a následně považujeme za vzdělání jen takovou výuku, která v učebnách simuluje „reálný život“ či „praxi“. Vše ostatní je nepotřebný balast, jehož se musíme zbavovat.


Liessmann nejprve upozorňuje, že v tom případě budeme muset přehodnotit omšelou frázi, dle níž vzdělání je klíčem ke spokojené budoucnosti. Uchopíme-li vzdělání jako vědění, díky němuž dosáhneme toho či onoho cíle, může dát člověk spokojenosti sbohem. Z takového člověka nezbude nic než uzlíček nervů, který bude hnán od jedné rekvalifikace k druhé.

Doba nevzdělanosti

Vzdělávací instituce nicméně pracují, seč jim síly stačí, aby byla taková „spokojenost vzdělance v době nevzdělanosti“ uskutečňována. Ke sjednocení výuky a „reálného života“ směřují mimo jiné i snahy proměnit výuku v multimediální zábavu (takzvaný edutainment). Přitom je pozoruhodné, že normou, jíž se mají (pod)řídit vzdělávací instituce, je chování dětí v jejich volném čase.

Naprosto tedy není zohledněno, že je škola – ať už základní, střední, či vysoká – svébytným prostorem, který má na své svěřence vznášet nároky, s nimiž se jinde nesetkají. Místo toho platí za vrchol pokrokovosti a snad i kvality, jsou-li do výuky jako „učební pomůcka“ zahrnuty kupříkladu tablety, ke kterým jsou děti připoutány ve svém volném čase.


Z těchto modernizujících opatření vyplývá, že nevzdělaností nejsou ani zdaleka poznamenány výhradně mladší generace. To, co Liessmann nazývá „dobou nevzdělanosti“, je osudem či přímo prokletím všech částí populace – nevzdělanost doby se odráží v našich přáních, cílech a hodnotách.

Dobíhání společenských trendů

Liessmann v tomto bodě navazuje na svou knihu Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění (pražská Academia ji vydala v roce 2009 a dočkala se několika reedic!), v níž představil vzdělanostní společnost jako nejvlastnější sídlo nevzdělanosti. Vyšel přitom z eseje Theorie der Halbbildung (Teorie polovzdělanosti) z roku 1959 německého filozofa Theodora Adorna (1903–1969).

Ten popsal společnost, v níž jsou požadavky na vzdělání sice neustále snižovány, ale tradiční vzdělanost nadále slouží jako kýžený ideál. Nicméně i v této společnosti se vzdělání pozvolna mění v prostředek. Znalost „velkých knih“ slouží v lepším případě jako dekorativní prvek, v horším ke společenské exhibici. Již nezáleží na tom, zda dotyčný má nastudované třeba Kantovo dílo, nýbrž na schopnosti rozpoznat situaci, v níž může být jméno Kanta „dáno k dobru“.


Dle Liessmanna se však v současnosti ocitáme v jiné situaci – v situaci naplněné polovzdělanosti, tedy nevzdělanosti. Takový svět se vzdal jakéhokoliv svébytného ideálu vzdělání ve prospěch upachtěného dobíhání společenských trendů. Tím však nemá být řečeno, že by se vědomosti ještě ztenčily a nikdo by narážce na Kanta nerozuměl. Jde o něco jiného než o mizející znalosti. Znamená to, že vaši společníci při zmínce o Kantovi sebevědomě opáčí něco ve smyslu: „Kant? Znám, před lety jsem o něm googloval seminárku.“

Ztráta touhy po vědění

Vzdělání se ve společnosti nevzdělanosti proměnilo v projekt, v němž člověk nabývá informace bez hloubky a kontextu. Pilířem takového vzdělanostního projektu je „dovednost“. Podpora takových dovedností je pozoruhodným fenoménem, neboť vyjevuje, jak málo si společnost vědění váží skutečného vědění. Ostentativně to dává najevo v omšelých frázích typu: není důležité, zda je někdo něčeho znalý, ale zda si vědomosti umí opatřit.

Nejenže se takové vzdělání stává vlastní karikaturou, ale mnohem podstatnější je, že žijeme ve falešném přesvědčení o potenciálním vševědění. Možná si uvědomujeme, že zrovna nyní o Kantovi sice nic příliš nevíme, jenže proč bychom na tom cokoliv měnili – vždyť až bude třeba, informace si opatříme. Jenže to je velký omyl!


Abychom totiž poznali, že je určitý poznatek žádoucí, musíme něco vědět. Minimálně to, že nevíme něco, co by bylo dobré vědět. Jak víme z antické tradice, je vědění nevědění poměrně vysoký stupeň poznatku. Jenže kdo se na základní, střední i vysoké škole učil jen tomu, jak zacházet s věděním, nakonec neví, jak s ním skutečně zacházet, neboť k tomu by musel něco vědět – alespoň to, že něco neví.


Zde se ukazuje obecnější problém. Člověk, který je vybaven toliko dovednostmi, není puzen touhou po vědění, jež mu byla od antiky přisuzována. Ta se totiž rodí z rozkročení mezi tím, co ví – a to tady a teď –, a otázkami, které si na základě těchto znalostí klade. Mnozí současní experti na vzdělání i učitelé se domnívají, že stačí dovednosti, a zbytek se již dostaví. Doslova do zblbnutí pak v médiích slýcháme: „Ne, naše děti se nemusejí (respektive ani nesmějí) biflovat, stačí, když se naučí, jak se učit.“ Jenže možná se člověk právě při biflování, a dost možná jedině při něm, učí, jak se učit.

Případ Manfreda Hausmanna

Příkladem času nevzdělanosti jsou nejen žáci, ale i učitelé. Ti v Rakousku si nedávno „uřízli“ ostudu, kterou Liessmann považuje za výstižnou zkratku pro společnost nevzdělanosti. Rakouské školství se těšilo na svůj velký svátek v podobě státní maturity. Učitelé zadali ke zkoušce z němčiny esej na téma péče o životní prostředí. Žáci měli vyjít z povídky „Šnek“ německého spisovatele Manfreda Hausmanna (1898–1986). Ta pojednává o zahradníkovi, který sice uznává, že i šneci patří ke kráse stvoření, navzdory tomu dospěje k závěru, že s ohledem na úrodu musejí být vyhubeni.

Po zveřejnění zadání se spustil poplach. Ukázalo se totiž, že ve společnosti existují lidé, kteří buď vědí, kdo byl Hausmann, anebo si ho aspoň umějí vygooglovat. Navíc vyšlo najevo, že tvorba tohoto spisovatele byla spjatá s nacistickým režimem. Pravidelně totiž publikoval třeba v nacistickém týdeníku Říše. V tom případě se příběh o šnecích, které je třeba zlikvidovat, ukazuje ještě v trochu jiném světle.


Dle Liessmanna existují na nastalou situaci dva pohledy. Buď propadli učitelé a experti podílející se na přípravě státní maturity iluzi, že v každém okamžiku mohou vědět vše, což je zbavilo potřeby cokoliv zjišťovat. V tom případě lze sarkasticky dodat: Jaká škoda, že si „nezagooglovali“! Nebo o Hausmannově problematičnosti věděli, ale domnívali se, že poznatky lze aplikovat bez kontextu, jak je zrovna třeba – a žáci ať píšou o vztahu člověka a šneka a nepletou do toho politické angažmá. Jenže ne vždy je šnek šnekem.

Význam výrazu

Odborníci na vzdělání se stali odborníky na tirády o „krizi školství“. Liessmann proto navrhuje, abychom se jako členové společnosti vědění zamysleli, zda krize vzdělání nesouvisí s tím, že jsme život do učeben spíše zaváděli, než nezaváděli. Dle Liessmanna jsme nedorostli základnímu významu výrazu škola, který je odvozen od scholé, tedy řeckého výrazu pro osvobozenou činnost či „volný čas“.

Osvobozeni jsou žáci a studenti právě od praxe, od tlaku bezprostředního života. Právě z této každodennosti mají být vytrženi. Jedině v tomto násilném, „nepřirozeném“ školním vytržení vzniká odstup, z něhož vzlíná reflexe. Teprve v tomto klidu je člověk schopný začít myslet, učit se rozvíjet své kognitivní struktury a vytvořit si hráz vůči bezprostřednímu životu. Jistě to neznamená, že by se kdokoliv mohl „duchu doby“ vymknout. To však není ani žádoucí. Žádoucí je získat si od ducha doby odstup, aby mu člověk nebyl bezbranně vydán.


Neužitečnosti v osnovách nabývají v tomto kontextu nový význam. Žáci a studenti se nemají ve škole učit životu, který nacvičují mimo učebny, ale jak se ze života stáhnout, jak se mu odcizit. Právě takzvaně neužitečné učivo nemá smysl jen natolik, nakolik si jeho prostřednictvím žáci procvičí paměť, ale především nakolik jim nabízí alternativní pohled – nikoliv pohled do prázdna, nýbrž na tento svět. 


Kdo se tedy pošklebuje třeba výuce latiny, usvědčuje se z omezeného pohledu na to, co je světem a co jím může být. Žák se při výuce latiny totiž neučí pouze takzvaný mrtvý jazyk (který je však v mnoha evropských jazycích nesmírně živý), ale spolu s ním se vpravuje do určité kulturní a duchovní podoby. Tím překonává svou omezenost, do níž ho chce duch doby uzavřít, neboli se vzdělává.

Experti na vzdělání

Zatímco bylo tradičně vzdělání pojímáno jako vymaňování se z omezené subjektivity a úzce vymezené přítomnosti, je v současnosti pojato jako umocňování ducha doby. Studenti se neučí, jak svému světu vzdorovat, a tím do něj zasahovat a promlouvat. Procházel-li se Sókratés na tržišti a své občany vzdělával tím, že probouzel jejich myšlení, a tím i odstup od vládnoucích mravů, hodnot a názorů, jsou dnešní žáci vedeni k tomu, aby se proměnili v marketingový produkt, o nějž bude na tržišti největší zájem.

Liessmann v tomto kontextu připomíná německého filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770–1831), jehož pojetí vzdělání ještě vycházelo z asketického ideálu. Při své přednášce ke vzdělání z roku 1812 mimo jiné prohlásil: mladým lidem má ve škole přejít sluch i zrak, mají být odvedeni od konkrétních představ a vtaženi do niterné noci duše, teprve tehdy se učí pracovat s pojmy, tedy myslet.


Pro takové podivnosti však nemají experti na vzdělání pochopení. Ve společnosti vědění, která je společností nevzdělanosti, jsou totiž experti na vzdělání ztělesněním nevzdělanosti doby. Nejsou zastánci „šedé teorie“, ale zahradníky zalévajícími „zelený strom života“. Škoda, že zelenající se strom spatříme v sytosti jeho barvy teprve poté, co nás někdo – zcela nečasově, a proto nadčasově – ponořil do temnot duše.

Geisterstunde: Praxis der Unbildung. Eine Streitschrift Hodina duchů. Praxe nevzdělanosti. Polemika AUTOR: Konrad P. Liessmann VYDAL: Paul Zsolnay Verlag 2014 ROZSAH: 192 stran

Tereza Matějčková

Birdman, 2014, Alejandro González Iñárritu, ****

Jakub Brych:
"Ve světě zamindrákovaných kritiků, zhýralých superherců a dominance youtubových senzací se jeden muž rozhodl změnit svůj osud. Ze dne na den se z béčkové celebrity uznávaným umělcem stát klidně můžete. A stačí málo. Alejandro González Iñarritu křísí kariéru Riggana Thomsona a jen tak mimochodem i tu Michaela Keatona a vypomáhá si absurdně patetickými monology od Raymonda Carvera, stejně jako vidláckými hláškami typu „Tak mi skoč na xicht!“. Birdman si sviští kdesi nad veškerým hollywoodským i nezávislým hemžením a drze shazuje, na co mu oko padne, jenom aby nakonec cenou útěchy skromně odměnil jeden pošetilý úmysl a ještě pošetilejší touhu. Špetka upřímnosti vyrýžovaná z hromady hnoje a shozená přiznáním, že v životě jde vlastně především o šťastnou ruku, má větší cenu než tisíc vážných zpovědí."

"Thomsonova touha po uznání je čistě pragmaticky zbytečná a bezvýznamná, na druhou stranu je ale sveřepost, s níž ji následuje nakonec obdivuhodná. Což je ale ve výsledku jedno, protože Birdman vrcholí blamáží a dokonale absurdně ilustruje to, že v umění stejně vždycky vládne náhoda a davy i kritici se klidně můžou nažrat na stejně duté senzaci. "



Výborné herecké výkony, divadelní scény na plátně, a to nejen ty z jeviště, úžasná kamera, bubny i ostaní hudba sedí, nevypočitatelnost i napětí v ději.

Rozdíl a rozpor mezi opravdovým uměním a komiksovým škvárem není až tak snadné rozlišit. Z béčkového šmíráka se možná můžeš stát hercem, ale musíš umět i levitovat, létat, ovládat telekinezi, vždyť obojí je nakonec tak snadné. Stejně vše závisí na tom, jak si to kritika přebere a zda tě náhodou někdo hodí v choulostivé situaci na youtube.

Michael Keaton, Edward Norton

Otakar A. Funda - ateistický teolog.

http://www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/18968-kocovina-z-kesanske-civilizace

Biografie OAF

Úryvky:

Dokud prý člověk měl v Bohu záruku posledního smyslu, měl pevnou půdu pod nohama. Rozklad prý nastal ztrátou víry v Boha, a tím i ztrátou zakotvení lidského života v jistotě posledního smyslu. Ztráta garance posledního smyslu prý vyústila v sekularizovaném světě v mravní indiferenci, lhostejnost a egoismus bez zábran.

V Bibli, ať již ve Starém či v Novém zákoně, Bůh zcela evidentně jedná. Hovoří s člověkem, zasahuje masivně do dějin svého lidu a posléze i celého světa, trestá ranami bezbožníky, vysvobozuje ty, kteří v něho věří, uzdravuje nemocné, křísí mrtvé. Člověk mimobiblického světa však má celodějinnou zkušenost, že žádný Bůh takto nepromlouvá, nejedená, nezasahuje.
Zkušenost dějin bez nadpřirozených zásahů, to je myslím nejhlubší důvod ztráty víry.

Přes všechna pozitiva křesťanské tradice v dějinách Evropy, přes všechny křesťanské pozitivní vklady do ustavení evropské civilizace, cítí se nutně současný člověk otřesen a podveden, že celá křesťanská civilizace stála na mýtu o neskutečném.

Ateismus je určitý druh přesvědčení, důvodného přesvědčení, založeného na zjištění, že představa božstva, Boha prodělala v dějinách veliký vývoj, prošla mnoha proměnami. Byl to člověk, který do této rétorické figury – božstvo, bohové, Bůh – nažíval v různých dobách a v různých kulturních a společenských kontextech různé obsahy. Od božstva přírodních cyklů a plodnosti, přes Boha kmenového válečníka, až po představu univerzálního Boha pravdy a milosrdenství. Jestliže tedy člověk proměňoval náplň představy Boha, je nasnadě, že ji i vytvořil…

Když moderní a postmoderní člověk zjistil, že není žádná poslední garance smyslu, že otázka po posledním smyslu je bezpředmětná, nedokázal se ve své masové většině chopit možnosti, kterou nabízí humanistická ateistická filozofie, že totiž smysl není nikde daleko a vysoko, ale že my svým jednáním, svým rozhodnutím, svými postoji dáváme význam určité chvíli, že jsme to my, kteří vykupujeme každý přítomný okamžik do smyslu, naplňujeme jej, nebo také nenaplňujeme, určitým smyslem. Tedy, že jsme to my lidé, kteří vytváříme to, co v určité tradici jmenujeme smyslem.

K významu křesťanství a k možnostem jeho další existence
Antický humanismus dospěl ke ctnosti uměřené slušnosti, nikoli ale k programové lásce k bližnímu jako k životnímu poslání. Láska k bližnímu jako životní program, to je křesťanská podoba humanity.

Důsledná demytologizace představy Boha, tedy ateistická varianta křesťanství. Přiznání, že Bůh je jeden z nejimpozantnějších lidských výtvorů, do něhož člověk nažívá nejhlubší dimenze lidství a velikou naději lepšího světa. Takový Bůh není mrtev.