Pascal Mercier: Noční vlak do Lisabonu, 2004, překlad 2011

Usedlý rozvedený učitel klasických jazyků Gregorius potká na mostě záhadnou neznámou, která na něj promluví řečí, která jej uchvátí - portugues. V antikvariátu nalezne portugalsky psanou knihu, zpřetrhá všechny vazby a v Lisabonu pátrá po osudech zemřelého autora. Setkává se s lidmi z jeho okolí a skládá životní příběh váženého lékaře Amadeu de Prado, který jednou neodmítne ošetřit vězeňského katana, důstojníka tajné policie zvaného Řezník. Nalézá různé zápisky, rozmlouvá s rodinou i lidmi z odboje. Odhaluje komplikovaný vztah k jeho rodičům, zejména k otci i k sestře, které Amadeu tracheotomií zachránil život, objevuje jeho lásky, vztah k Bohu. Kniha je nádherná i jazkyově. Byla opravdovým požitkem, doporučuji a možná i já se k ní vrátím.

Bohužel píši zápisky pozdě, s velkým odstupem. Proto ta stručnost.

Bůh masakru, Carnage, Roman Polanski, 2011

Nemýlil jsem se, když na mě film působil jako zfilmovaná divadelní hra - trefa - autorka Yasmina Reza získala 2x Molierovu cenu. Také mi to připomnělo Bergmana (Scény z manželského života, Šepoty a výkřiky), ale ve svižnějším provedení. Herecké obsazení naprosto skvělé, u mě vyhrává Jodie Foster, která možná divadelně přehrává, ale vydává se úplně. Skvělý je i SSman z Bastardů Christoph Waltz. Divošské bubny v pozadí hned na začátku skvělé (Alexandre Desplat ma velmi dlouhou hudební filmografii).

Film mě výborně naladil, jako komedie je to dost hořké, svádí to ke klišé o nastavování zrcadel,nakonec zrcadla hrají ve filmu svou roli. Výborná vztahová konverzačka trochu jiného druhu než woodyallenovská. Tapescript by byl dobrou učební pomůckou.

Za to, že je to hra a ne film, jsem hvězdičky dal jen 4.

K obsahu jen krátce. Dva manželské páry rozebírají střet dvou jedenáctiletých synů, který skončil vyraženými zuby. Z počátečního smířlivého postoje, který je jen pózou pod vlivem společenského nánosu, se postupně obnažují skutečné charaktery, postoje a vztahy - v závěru ještě katalyzováno vypitou 18ti letou whisky.

Pozvraceného Kokoshku jsem očekával, ale stejně mi to vadilo.

U nás hru nastudoval Ondřej Sokolov v Činoherním klubu, ale hrála se též třeba v Kroměříži.
.

Nedotknutelní, Intouchables, Olivier Nakache, Eric Toledano Francie, 2011

Inspirací pro film byla autobiografie, která byla sepsána na základě osudu někdejšího obchodníka se šampaňským Philippa Pozzo di Borgo (syn pátého vévody Pozzo di Borgo). V 1993 si poranil páteř, v 1996 mu na rakovinu zemřela manželka. O schopnostech jeho 21letého pečovatele Selloua, krátce před přijetím propuštěného z vězení, pochybovali mnozí, ale právě on pomohl Philippu z depresí. Na společné cestě v Maroku dokonce oba našli své budoucí manželky, založili rodiny a zůstali přáteli.(Sufferer - csfd)

Předlohou je kniha  Le Second Souffle, 2001 - The Second Wind - Druhý vítr. V roce 2011 vychází znovu s druhým dílem Le Diable gardien - asi bych přeložil Strážný ďábel.


“He was unbearable, vain, proud, brutal, inconsistent, human. Without him, I would have rotted to death. . . . He was my guardian devil.”
As the descendant of two prominent French families and director of one of the world’s most celebrated champagne houses, Philippe Pozzo di Borgo was not someone in the habit of asking for help. Then, in 1993, right on the heels of his wife being diagnosed with a terminal illness, a paragliding accident left him a quadriplegic.
(Proč "nedotknutelní"?). Passing his days hidden behind the high walls of his Paris townhouse, Philippe found himself the modern equivalent of an “untouchable”—unable to reach out to others, as others were afraid to reach out to him. The only person who seemed unaffected by Philippe’s condition was someone who had been marginalized his entire life—Abdel, the unemployed, uninhibited Algerian immigrant who would become his unlikely caretaker. In between dramas and jokes, he sustained Philippe’s life for the next ten years.

O filmu napsáno mnoho a mnohé je pravda. Je to "feel good drama" a na nic si nehraje. Žádná složitá psychologie, žádné vyumělkované balení, místy to i trochu zavrže či je to na hraně podbízivosti, ale příliš to přes tu hranu nepřeleze, člověk cítí prostě pohodu. Člověk cítí, že ten ochrnutý na vozíku je dobrodruh, pohodář, žertéř, bystrá osobnost s kritickým nadhledem, který se dokáže vysmát snobismu, ve kterém vyrůstal.

Vystihla to opět Mirka Spáčilová, když se ptá proč je film divácky tak oblíbbený a přitom až na vyjímky sbírá tak málo ocenění: " ...je příliš normální: neodbojný, nerafinovaný, nezakuklený. Zjednodušně řečeno je po evropsku chytrý a po americku vstřícný k publiku. " Recenzi jsem na internetu bohužel nenašel (otiskla MF dnes 11. 6. 2012), M. S. dala 80%. 

Výborná je scéna, kdy Driss komentuje různé hudební úryvky a poprvé shlédne operu.Výborný je i konkurz ošetřovatelů (v minulosti žádný z nich dlouho nevydržel) - upřímná sdělení typu "vždycky jsem měl rád postižené lidi".

Kola Hustopeče, duben 2012

Ubytování v Penzionu Hustopeče, 350,-Kč na noc pro jednoho, blízko dálnice, vzdálenost od Sokolova asi 365 km, nově rekonstruováno, auto parkuje na uzavřeném dvorku, kola zamčená v garáži, je půjčovna kol, kuchyňka, majitel má sklep ve Starovicích, je dostupné víno a pivo za přijatelnou cenu, wifi zdrama x stísněná koupelna, jsou cítit odpady.

Mandloně u Hustopeč

5. 4. 2012
Dojeli jsme před 14. hodinou a ubytovali se, infocentrum v horní části náměstí. Krátce kolo: Hustopeče, Kamenný vrch - mandloňový sad, rozhledna, Kurdějov (velký kostel), Nikolčice, Křepice, Velké Němčice, Uherčice, Starovice a po cyklo Hustopeče. Asi 32 km, zpočátku na zvlněnou nížinu překvapivě velké kopce. Sluníčko, zima, mračí se na déšť.

6.4. Hustopeče, Kurdějov, Šitbořice, Těšany, Újezd u Brna (kupuji kartu do foťáku, původní jsem zapomněl v NTB, hospůdka na rozcestí naproti kostelu), směr Sokolnice Pracký kopec (připravují se závody automobilů do vrchu), Mohyla Míru - architekt Josef Fanta (Hlavní nádraží v Praze, Hlávkovy koleje), Sokolnice, Otmarov, Rajhradice, Rajhrad - benediktinský klášter, Památník písemnictví na Moravě (Bible kralická, Mrštíci, knihovní sál s glóbem), polem kolem regulované Svratky, Vojkovice, Unkovice, Vranovice (ulice Pinďulky), Pouzdřany, Popice, do Hustopeč přes kopce kolem vinařství Gotberg a vrch Žebrák 292 m - cestou pod vinařstvím nafocena Mandloň nízká - kriticky ohrožená. Asi 80 km.


7.4.2012

Petrovské Plže

Jedeme autem do Strážnice. Na kole pak Radějov a po cyklo č. 46 přes vrchy Šumárník, Výzkum (439m, cesta Marušky Kudeříkové, totem z obráceně zasazeného kmene, zajímavá stepní krajina s křovinami a solitérními duby, připomíná Slovenský kras) do Malé a Hrubé Vrbky, příjemná hospůdka, pak přes Kuželov - větrný mlýn, na silnici č. 71 a po asi 1 km severně odbočujeme zpět do  bukových lesů stále po cyklo 5047, stoupáme až přes 550 m, devětsily, plicníky, konvalinky, bažanky. Chata Megovka (446 m) - patrně lovecké a výletní obydlí Filipa Magnise, majitele strážnického panství, Filipovským údolím sjezd do Javorníku (v hospodě nevaří, jen pro společnost), Velká nad Veličkou, Louka - kostel Panny Marie Růžencové z roku 1999 - půdorys ve tvaru lilie, věž ve tvaru kapky rosy, odbočka Lipov, Tasov, Kněždub (v hospůdce guláš), přes Tvarožnou Lhotu proti větru a částečně i dešti do Strážnice.Cestou zpět se zastavujeme v Petrově, areál historických vinných sklepů v Petrovksých Plžích. Pan Mitáček (84) nás pozval do sklepa, kupujeme víno po 40 Kč, doma se ukázalo, že velmi dobré.

8.4.2012
Cesta do Vídně autem, překvapuje nás dálnice, kterou nemáme ve starší mapě, paralelní silnice je dobře značená, ale komplikované křižovatky, kruhové objezdy. Parkujeme na periferii a do středu města jedeme tramvají, lístek lze koupit ve voze asi za 2,20 E. Vídeň patří Klimtovi. Budova Secession od Josepha Maria Olbricha s nástěnnými malbami Klimta - Beethovenfries, bloumání po ulicích, Kunsthistorisches Museum - též nástěnné malby Klimta, expozice.

The Artist, Michel Hazanavicius, 2011

S filmovou akedemií se tentokrát neshodnu. Milé úsměvné pohlazení, půvabná Argentinka Berenice Bejo, neodolatelný mužný úsměv Jeana Dejardena, ale především roztomilý a fenomenální pejsek, náladová hudba, perfektní taneční číslo v závěru, dokonale evokovaný duch němého filmu - jak jednoduchou a čitelnou  zápletkou tak i gagy (BANG při pistoli v ústech a havárii auta), ale především zajímavý styl němého herectví přebujelých gest, to vše bezesporu +++. Ale, že by to bouralo svět a převálcovalo ostatní tvorbu a že bych si to pouštěl vícekrát???

Určitě vhodné do autobusu na ukrácení cesty a pro dobrou náladu - navíc nebude rušit špatná reprodukce zvuku :-).

"George Valentin má být směsicí svůdníka Rudolpha Valentina a akční hvězdy Douglase Fairbankse, přitom ale dochází k nepravděpodobnému přerodu na Freda Astaira, zatímco se v soukromí chová jako Charles Chaplin a je inspirován Johnem Gilbertem"  
" ...spíš než analýzu či recenzi by si zasloužil studii marketingových praktik bratrů Weinsteinů, kteří umí na ceny protlačit téměř jakýkoliv kýč..." Marek Slovák

Konečná uprostřed cesty, Halt auf freier Strecke, Andreas Dresen, 2011

Rychlý úvod do děje obstará velmi otevřená profesionální lékařská informace o neoperovatelném nádoru v mozku hlavní postavy filmu Franka. Pak už se rozvíjí hraný dokument o umírání doma v úzké (maželka, dcera Lili 14 a syn Mika 8 let) i širší rodině (rodiče a tchyně umírajícího, sestra). Ani jednou nepřijde úvaha o pobytu v nemocnici, hospicu (o tom se zmíní jen lékařka specialistka na umírání doma), ani zmínka o eutanázii či nepřirozeném konci. Celou dobu jsem myslel na Elisabeth Kübler-Ross a její Dem Tod
ins Gesicht sehen.

Mozkový tumor neznamená jen bolesti a neodvratnou smrt, ale též změnu myšlení, paměti, logiky, chování, epileptické záchvaty. Dojemné jsou scény typu "být ještě užitečný" - cesta pro koblihy, popisování krabiček se šroubky a hřebíky. Zvláštní jsou vstupy jakési halucinace, kde se tumor zosobňuje do muže, který se objevuje jako vidina či jako návštěvník televizní talk-show či rozhlasového vysílání a informuje o  tom, jak Frankův tumor postupuje.

Film byl točen metodou řízených, ale improvizovaných dialogů a působí velmi přirozeně. Perfektně je zvládnuto chování dětí - soucit i nafrněnost dcery, pozorování, cit i neúčastná hra u syna. Úžasný je tělesný kontakt celé rodiny s nemocným. Šťasné chvilky nesklouzávají do sentimentu. Jako vykoupení a odměna přichází klidná smrt - "bude spát stále víc, pak prospí celý den a pak se prospí do jiného světa". Utrpení rodiny je ulehčeno jednak sociálním zázemím - lékařka, pečovatelka, vybavení, ale i vědomím, že časový limit jsou měsíce.

Musíme si promluvit o Kevinovi, We Need to Talk About Kevin, Lynne Ramsay, 2011

Děsivý a depresivní film, který vtáhne a nenechá v klidu ani další dny. O matce, která po léta trpně snáší zlo svého dítěte a pak pohrdání i primitivní agresi svého okolí. O matce, pro kterou je syn trvalým zdrojem utrpení i tím jediným, kdo jí přesto zůstane blízkým. Nejpůsobivější scénou je moment, kdy matka poprvé a snad jedinkrát selže a projeví se vůči synovi agresivně a v afektu (byť nechtěně) mu zlomí ruku. On to odmění prvním vymočením do záchoda a zpětně po létech to hodnotí jako jedinou upřímnost. Další obdobná scéna je ta v restauraci, kdy dospívající Kevin nejen dělá naschvály, ale odhaluje klišé sbližovacích rozhovorů s rodiči... "až dopiješ láhev, tak se mě zeptej na drogy a abych se rozpovídal, tak přiznej, že jsi s nimi taky experimentovala." Pasivní je role nechápavého otce. Malá sestřička je až příliš hodná a sladká. Spojení luk, odraz terče v zorničce oka a skleněné oko malé sestry je velmi znepokojivou předehrou, i když není řečeno, co se vlastně stalo. Výzva Kevina, který sestru hlídal, když o oko přišla, aby mu šla sbírat střílené šípy, je vrchol cynismu. Scéna se slavností rajčat jako prolog předznamenává masakr, ale jinak se jeví samoúčelně. Červená barva se prolíná celým "krvavým" filmem jako symbol, krev (snad ve smyslu i pokrevnost), kterou nelze smýt. Zvláštní nápad - nasvícená mrtvá těla na trávníku a do toho vějířovitě stříkající závlaha trávníku. Vesměs živá westernová hudba depresivní ladění určitě nevylepšila. Hrátky s fokusem kamery by se daly asi vynechat a některé krátké časové prostřihy také. Uštvaná Tilda Swinton úžasná.

Na scfd je výstižný komentář od Matty